Startovala na juniorském Světovém poháru a představila se i na evropském šampionátu. Navíc pokaždé patřila k nejlepším. "Byla to vlastně první sezona, kdy jsem si takhle zazávodila," přiznala rodačka z Vrchlabí.
Do Krkonoš si pro vás zajel osobně trenér Novák?
Kdepak, ten o mně vůbec nevěděl. Všechno má na svědomí můj tělocvikář, který mi takhle jednou před nějakými třemi lety oznámil, že se pojedu podívat na kemp Martiny Sáblíkové. No, a tím to všechno začalo.
Takže vy jste se předtím nikdy rychlobruslení nevěnovala?
Ne, nic jsem o něm něvěděla. Já do té doby hrála ve Vrchlabí s klukama hokej. Zrovna jsem měla odejít do Slavie. Jenomže ten rok se najednou všechno nějak zvrtlo a já se dala na rychlobruslení.
A svého rozhodnutí nelitujete?
Abych pravdu řekla, tak první rok, kdy se vlastně pořád jenom trénovalo, jsem si nebyla moc jista. Ale pak jsme začali jezdit na závody, a to byla pro mě najednou skvělá odměna.
Nezlobte se, ale to nebyla úplně konkrétní odpověď...
(usmívá se) Tak dobře. První rok jsem odcházela od televize, když se ve zprávách objevily záběry ze ženského hokeje. Ani na vrchlabský stadion jsem raději nechodila. Pořád jsem si nebyla jista, jestli to byl správný krok. Teď už to vím, byl!
Už jste stačila svému tělocvikáři poděkovat? Mimochodem, můžeme prozradit jeho jméno?
Jasně, Aleš Suk. On mě tak nějak pořád někam směroval. I do toho hokeje mě uvrtal on (směje se). Jenomže pak někde slyšel, že Petr Novák shání třetí holku do svého týmu a rozhodl se, že to budu já. Zpočátku jsem absolutně nesouhlasila, byla jsem hokejistka, nic jiného mě nezajímalo. Jenomže stačil týden v partě kolem Martiny a já začala pomalu měnit názor.
Navíc brusle vám stejně zůstaly...
No jo, ale tyhle dva sporty se absolutně nedají srovnávat. On si kdekdo myslí, že jsem jenom vyměnila jedny brusle za druhé, ale jde hlavně o úplně jinou techniku.
Co vás po příchodu do Novis teamu překvapilo nejvíc?
Určitě tréninky! Já byla do té doby zvyklá, že jsme v hokeji čtyři dny v týdnu trénovali a pak přišly nějaké ty zápasy. Jenomže tady se trénovalo třeba i čtyřikrát denně! Předtím jsem toho moc nenaběhala, teď po mně najednou chtěli, abych bežela třeba i hodinu v kuse.
Trenér Novák byl na vás hodně přísný?
To k tomu patří. Přísnost musí být, bez toho by to nešlo.
Ještě pořád bydlíte ve Vrchlabí, nebo už jste se přesídlila do Žďáru nad Sázavou?
Ne, kdepak. Samozřejmě tam dojíždím, když je potřeba, ale my toho doma stejně moc nepobudeme. Jezdíme po Evropě, střídáme Itálii s Německem, pořád jsme na cestách. A když je ta méně důležitá část sezony, jsem doma a doháním školu. Jako třeba teď.
Jakou školu studujete?
Gymnázium. Mám individuální plán, ročníky rozdělené do několika částí. Tak jako Martina.
Když už jsme narazili na vaši oddílovou kolegyni, jaké to je být v jednom týmu s mistryní světa?
Skvělé. Málokomu se poštěstí mít vedle sebe takovou rychlobruslařskou osobnost. Ona udává krok, my se ji snažíme stíhat, ale taky jí pomáhat. Prostě paráda.
Na první pohled působí Martina Sáblíková hodně skromným dojmem, je taková i ve skutečnosti?
Určitě. A taky je hrozně milá a snaží se nám pomoct. Třeba mně na začátku pomohla neuvěřitelně.
Máte blíž k ní, nebo k Andree Jirků?
Obě holky mám moc ráda, rozumíme si. Ale jak už jsem řekla, Martina mi hrozně moc pomohla a já bych jí za to chtěla touto cestou poděkovat.
A jaký je váš sportovní sen?
Stejný, jaký má většina sportovců – olympiáda. No, a taky dál jezdit s holkama v družstvu, protože z hokeje mám ke kolektivnímu sportu pořád blízko (usmívá se).
