V Aténách, když vám utekl evropský rekord o deset bodů, jste zvedl ruce nad hlavu. Od té doby si o vás každý myslí, že jste bohém.
Dokážu si všechno ospravedlnit. V Aténách jsem bojoval o světový rekord, na evropský se v ten moment zapomnělo. Navíc jsem měl zadaný čas, ve kterém mám doběhnout. Evropský rekord jsem si vynahradil o dva roky později.
Podobně se vám připomíná i Strahov, kde jste cílovou páskou jen prošel.
Tam mi závěr pokazila televize. Chtěli vměstnat závěrečnou patnáctistovku do své relace v přímém přenosu. Museli jsme kvůli tomu čekat dvě hodiny. V pravidlech desetiboje přitom je, že se poslední disciplína má absolvovat půlhodiny po té předposlední.
To jste musel pořádně vychladnout.
Usnul jsem. A probudil se dost zničený. Před startem jsem říkal trenérovi, vím, kolik mám běžet. Nebudete se na mě ale zlobit, když to nedám. On jen mávl rukou. Závodilo se ve čtyřiceti stupních, od rána do večera. To byl extrém. Byl jsem rád, že jsem vůbec doběhl.
Z atleta se stává trenér
Připravujete se na kariéru trenéra. Až přijde čas, taky jen mávnete rukou?
Pokud bude mít můj svěřenec rozumné důvody, samozřejmě mu nic neřeknu. Stejně jako můj trenér. Jako bývalý atlet věděl, jak na tom jsem. Sám se po každém závodu pozvracel. I když desetiboj nikdy nešel, věděl, o čem to je. A v posledních závodech jsem si i polepšil. Ne pokaždé jsem všechno zkazil (smích).
Jaký bude Tomáš Dvořák jako trenér?
Doufám, že tolerantní. Ale tvrdý. Na současnou mládež ani nic jiného neplatí. Demokracie do atletiky podle mě nepatří. Trenér by ale neměl ztratit soudnost.
Je pro mladé atlety nějaká dolní věková hranice?
Některé děti začínají už v pěti nebo šesti letech. To je mi trochu proti srsti. Pokud jsou to sportovní hry, budiž. Speciální trénik v tak nízkém věku ale postrádá smysl. Děti stejně začínají závodit až v deseti. Sám jsem v tom věku s atletikou začínal. A na první mistrovství republiky jsem jel až ve čtrnácti.
Teď jste se stal patronem žákovského mistrovství.
Pro děti od deseti let je takový šampionát kořením jejich sportování. Nehoní se jen v tréninkové skupině. Pocítí konkurenci také odjinud.
V kolektivních sportech začínají děti soutěžit dřív.
V tom mají určitou výhodu.
A další nevýhody atletiky?
Trenéři už nejsou odměňováni za odvedenou práci, ale za výkony dosažené jejich svěřenci. Na žákovských závodech pak děti startují v šesti disciplínách. Trenéři je pořád někam tlačí. Dítě to pak v šestnácti přestane bavit.
Narozený pro desetiboj
Vy jste v té době od atletiky nechtěl přeběhnout?
Já jsem byl taková výjimka. S atletikou jsem začínal a zřejmě s ní i skončím.
Takových atletů je málo.
Možná právě díky tomu jsem prošel sítem sportovních kroužků a škol.
V kolika letech jste začínal s vrcholovou atletikou?
Do velkého atletického klubu jsem se přesunul v šestnácti.
Už jako desetibojař?
Od malička jsem se učil všechno a všechno mě i stejně zajímalo. Jednu dobu jsem byl vedený jako překážkář, to mi ale nebylo vůbec milé. Stejně jsem stále zkoušel všechny disciplíny.
Opravdu jste se nechtěl nikdy specializovat?
Ne. Asi jsem desetibojař už od narození. Nemilosrdné body jsou mi milejší než centimetry a vteřiny. A stejně tak je to i v normálním životě. Nikdy jsem neměl jen jednu cestu, kterou bych chtěl jít. Jsem takový rozcestník se spoustou šipek. Čím víc, tím líp. Možná je to i můj životní problém.
Ani jednou z těch cest nebyl žádný z kolektivních sportů?
Ne, že by mě nebavily. Navíc miluju kolektiv. Rozhodně nejsem ryzí individualista. Musí to ale pro mě být hra. A zábava. Tenis miluju, jen mě nebaví počítat. Styl podání a return, to není pro mě. Jsem raději, když do sebe řežeme třeba hodinu.
Tak proč ne třeba tenis?
Pokud se ale něco pokazí, rád si za to mohu sám. A sám si taky vynadám. Nechci přemýšlet o tom, kdyby mi to ten nebo onen nepokazil, mohlo to dopadnout lépe.
Svést to můžete i na trenéra, rozhodčího nebo podmínky.
Nikdy jsem svůj neúspěch nesváděl na někoho jiného. To spíš, při nějakém úspěchu, poděkuju za pomoc. Za všechno, co se pokazilo, jsem si mohl sám. Říct si něco takového v kolektivním sportu, to je problém. A kolikrát to člověk říct i může, ale nechce se mu.
Tak to vám opravdu nehrozí.
Přílišnou sebekritiku mi někdy vyčítají. Nemůžu za to, jsem už tak vychovaný. Je to můj životní postoj.
Medaile v krabici od fénu
Pořídil jste si slušnou sbírku medailí. Kde je schováváte?
Jsou roztroušené po domě. Nemají speciální místo. Nedávno jsem hledal pro dceru sluchátka do auta a našel jsem v šuplíku jednu olympijskou (smích).
Zřejmě je zbytečné ptát se, kde máte ty žákovské.
Tak o těch náhodou vím. Mají svou bedničku, společně s medailemi manželky. Vlastně spíš krabici od fénu. Je jich tam slušná hromádka. Většinou s nadpisem mistr republiky M ČSSR (mistr republiky, pozn. red.). Zanedlouho ty medaile budou mít historickou hodnotu (smích).
Vypadá to, že si jich považujete víc než těch dospělých.
Pro mě mají stejnou hodnotu jako olympijské. Byl jsem schopný, nosit je na krku celé odpoledne. Olympijskou jsem měl na krku deset minut a pak už ne.
 ORGANIZÁTOŘI. Tomáš Dvořák (vlevo) v objetí s předsedou krajského atletického svazu Jackem Přibáněm na stadionu v Karlových Varech - Tuhnicích. Tady budou za dva měsíce rozdávat medaile nejlepším atletům žákovského mistrovství republiky. |
