Nejprve jej však o víkendu čeká start v Götzisu, na nejslavnějším klání desetibojařů. Na stadionu pod Alpami, kde v letech 1999 a 2000 triumfoval.
Přiznejte se: sledujete teď v televizi taneční soutěž Bailando?
Vůbec. Vždyť říkám, nemám čas.
Raději jste tedy Dvořákem-sportovcem?
Určitě. Díky bohu mi to ještě jde.
Chytil jste druhou mízu?
Spíš jsem konečně přišel na to, jak může starý člověk trénovat.
Jak?
Míň a s rozvahou. Odreagovávám se i tím, že do toho můžu kecat svým svěřencům.
Hecujou vás?
Určitě. Občas si mě kluci na stadionu poléčej, ale já jim zatím moc šance nedávám.
Ale jednou nadejde doba, kdy vás začnou porážet.
Jo. Však také říkám: skončím, až mě porazí nějaký můj svěřenec.
A tomu mám věřit? Kolikrát se už hovořilo o konci vaší kariéry, přesto jste nikdy odejít nedokázal.
Jo, připadal bych si asi blbě, přijít na trénink jen se stopkami v ruce a stát tam jak sloup. Což o to, já sportuju pořád rád. Jen už to stojí spoustu času stíhat sebe i kluky. Odjíždím pak z Julisky až před osmou večer.
Trénujete víc sebe, nebo je?
Obojí stejně. Mojí devízou v roli trenéra je, že jim to můžu ukázat. Protože na moje verbální pokyny často moc nereagujou.
Takže vezmete oštěp a hodíte?
Přesně tak.
Víte vůbec, kolikátá je to vaše atletická sezona?
Nevím. Počkejte... Začínal jsem s atletikou v roce 1982.
Takže pětadvacátá. To je čtvrt století.
Hrůza, co?
Dcery se jednou potatí?
Zatím hrajou tenis. Na atletiku je v deseti stejně brzy. To jen já jsem ji v deseti dělal jako blázen. A vidíte, nikam to nevedlo. (směje se)
Pokud se tedy dcery neprosadí na tenisovém žebříčku WTA...
... tam se neprosadí určitě. Mají v sobě díky naší výchově zakořeněný smysl pro fair play. Neumí bojovat i jinými způsoby, což asi není ta správná povaha pro tenis. Když je teď někdo na kurtu obírá o míče, radši odtud se slzami v očích odejdou, než aby se dohadovaly.
Vy se teď pojedete do Götzisu porvat o co?
Na limit 8000 bodů pro mistrovství světa formu určitě mám. Osm tisíc – to je pro mě motivační hranice, pro kterou má cenu dělat desetiboj dál. Při extralize jsem se teď cítil výborně, měkký tartan na Strahově byl na moje zdechlé kotníky bomba. Jenomže extraliga a Götzis jsou něco úplně jiného. I tartan je tam tvrdší. A loni tam pršelo. Z toho mám trochu bobky.
Světový rekord veteránů nad 35 let, který drží Američan Janvrin, je 8241 bodů.
Vím o něm. Uvidíme...
Bryan Clay chce zaútočit dokonce na absolutní světový rekord Romana Šebrleho. Může ho překonat?
Už nějaký pátek na něj má. Musela by ale nastat stejná situace jako v Götzisu před šesti lety. Šéba měl tehdy "nastřeleno" od první disciplíny a všechno se točilo kolem něj. Když se Clayovi povedou první dvě disciplíny, poveze se na vlně i on.
Šebrle se teď naopak po nemoci trápí. Co byste mu poradil?
Nesmí bláznit. Nabouchanej je, to je vidět. Výkony jsou jen otázkou času. Ona mu ta forma vyjede taky.
Od organizátorů v Götzisu jste v posledních letech vždy dostával dárky pro zasloužilého účastníka. Předloni jablůňku, loni zahradnické nůžky. Co by se vám hodilo letos? Traktůrek?
Ten ne. Na traktůrek mám moc malou zahradu, už se mi tam nevejde. A pak – kvůli dárkům na závody rozhodně nejezdím.
