Letos skončil na evropském šampionátu dvanáctý, 997 bodů za svým osobním rekordem. Ani v 34 letech však nechce dát závodění sbohem.
Poslyšte, vy prý nekončíte. Proč se tedy o letošní sezoně psalo, že je vaší rozlučkovou?
Prý to uvedly zahraniční zdroje. Takové zdroje bych chtěl vidět! Už mě štvou.
Nikomu jste nic neříkal?
Jen jsem oznámil, že je to poslední sezona, do které jdu po hlavě, na plné pecky. Ale závodit chci dál, i když začínám i s trenéřinou. Prostě do toho nevlítnu úplně naplno.
Místo 9000 bodů najednou atakujete 8000. Copak vás to nestresuje?
To stresuje jen spoustu lidí z mého okolí, mě ne. Je přece moje věc, kolik dělám bodů, že jo? A desetiboj mě pořád baví, tak co?
Mohl byste uspořádat podobnou rozlučku, jakou letos udělal Jan Železný.
Tu já nikdy neudělám, protože se sportem nikdy doopravdy neskončím. Na stadionu stejně budu až do smrti.
Manželka Gábina s tím souhlasí? Nevyčítá vám, že si na stadion chodíte odpočinout...
(skáče do řeči) Odpočinout, jo?
... třeba od příliš živých dcer, od rodinných povinností?
To ne. Všechno má své a já tvrdím, že nic není nejtěžší. I když věčná připomínka mé ženy opravdu zní: Ty si prostě na tom tréninku odpočineš.
Tomáš Dvořák Jak šel čas1996 – bronz na OH v Atlantě 8664 bodů |
Co jí odpovídáte?
Říkám: Jo, já se tam sice rozstřelím, ale pak budu děsně odpočatej, že se na vás budu děsně těšit. Přitom od chvíle, co jsem na Dukle i trenérem, vůbec neodpočívám. Zastávám momentálně filozofii: Kdo spí, nežije.
Jak dlouho tedy spíte?
Na dnešek šest a půl hodiny, což bylo dost slušné. Byl jsem z tréninku tentokrát hodně sestřelený. Usínal jsem potom se svým extréninkovým deníkem v ruce. Zkoumal jsem v něm, co by moje skupina mohla v týdnu dělat.
Vaše dcery jsou pořád stejně divoké?
Všechny tři, i ta nejmladší. Ta zdaleka nejvíc.
Po kom to mají?
Po kom, po kom... Po mně ne. O to jsem se nezasloužil. Ale říká se, že děti, které prožijí nějaký ten týden v inkubátoru, jsou do života nakopnutější. Moje dvojčata v inkubátoru byla. A nejmladší holka se po nich opičí.
Dvojčata přece dělají atletiku. Sportování je neutahá?
Kdepak, fyzická zátěž je naopak nastartuje. Když si jdou zapinkat tenis, jsou potom jako utržené z řetězu. Pro tyhle děti by snad byly vhodné jedině housle. Stát a soustředit se, aby je to udyndalo.
A hrajou na housle?
Právě že nehrajou. Ještě aby mi doma šmidlaly na housle.
Snažíte se je vychovávat? Trestáte je, když zlobí?
Netrestám, na to nemám právo. Přece jen jsem dřív s dětmi tolik nebyl. Nemůžu přijít domů a seřezat je na hromadu. To by byl špatný krok. Snažím se stát za svojí ženou, to spíš ona podrývá doma moji autoritu. Když já jim něco zakážu, ona jim to dovolí.
Například?
Dělám večeři a ony začnou luxovat lednici, tak říkám: Nechte toho. Ale Gábina jim povídá: Vždyť ta večeře bude za dlouho, tak si holky vemte. No a pak samozřejmě holky nevečeří. Což mě rozlítí... (Šibalsky se usměje.) Ještě že Gábina nečte MF DNES, co? I když on jí stejně někdo převypráví, co tu povídám.
Vaříte doma pravidelně?
Když jsem doma, vařím. Takže pravidelně. Stát u plotny je vlastně jediný odpočinek, který mám.
Neodpočíváte na golfu?
Na golf musí mít člověk čas. Ten já bohužel nemám a vypadá to, že v nejbližších 40 letech ani mít nebudu. Odpočívám už jen na naší zahrádce, tam mám na podzim spoustu práce.
Jakou? To sbíráte brambory?
Ježíš, brambory nikdy. Mám okrasnou zahradu, kytičky. Zrovna ji stříhám na zimu.
Ze zahraničí si stále vozíte přírůstky?
Z Itálie jsem dotáhl cedr. A v Götzisu mi loni dali jabloňku a letos zahradnické nůžky.
Ale ty vám údajně darovali na rozloučenou. Jak teď v Götzisu vysvětlíte, že závodíte dál?
V pohodě. Šéf závodu mi říkal, že ho potěší, když se ještě ukážu. Jen možná budou chtít, abych jim z té jabloňky dotáhl mošt.
Už víte, jaký je kvalifikační limit na příští mistrovství světa v Ósace?
8000 bodů. To je takový můj jediný cíl, dát ještě těch 8000. Letos mi dvakrát o kousek unikly, taky kvůli hnusnému počasí na Evropě.
Až ucítíte, že na 8000 bodů nemáte, pak si opravdu řeknete, že dál závodit by byla zbytečná práce?
Já to nikdy jako práci nebral. Je to hobby, které uživí moji rodinu. Tedy uživilo. Teď už je to horší.
Horší? Vždyť budete mít na Dukle dva platy, závodnický a trenérský.
Omyl. Dál mě povedou jen coby závodníka. Naštěstí. Kdybych měl jen trenérský plat, rodinu bych z toho neutáhl. Proto si hledám i vedlejšák. Zaučuju se na manažera, chci s kamarády pořádat desetibojařský mítink na Kladně, jakýsi český Götzis.
Do koho z vaší skupiny vkládáte největší naděje?
Mám na starosti osm kluků od 15 do 25 let. Ale jejich jména ještě nejsou pro noviny zajímavá, nejdřív si to musí zasloužit. Mají sice medaile z mistrovství republiky, jenže ty u nás nevisí zase tak vysoko.
Budete stejně ambiciózní trenér jako závodník?
Já nikdy nebyl kdovíjak ambiciózní závodník. Takže doufám, že budu ambicióznější trenér.
Moment. Trojnásobný mistr světa říká, že nebyl ambiciózní?
Nebyl. Nikdy jsem nezávodil s tím, že chci vyhrát. Usiloval jsem o body, desetiboj byl pro mě hrou s čísly. Vlastně jsem ani nechtěl být mistrem světa. Medaile přišly jako bonus.
Prohlížíte si je někdy?
Ne, vůbec. Žiju spíš zítřkem než včerejškem. I když nedávno jsem na jednu medaili narazil v šuplíku. Mám k nim úctu, ale abych si je šmudlal každý večer, to ne. Večer mám velké starosti s tím, jak vymyslet klukům trénink na zítřek.
Starosti?
No... Měl jsem hotový tréninkový plán na dva měsíce dopředu! A ztratil se mi někde v telefonu.
V telefonu? Tak proč si ho nepíšete třeba do počítače?
Když já mám v telefonu úplně všechno. Počítač nemůžu nosit všude s sebou, že jo? Třeba chodit na záchod s počítačem je nesmysl.
Od soboty se stanete hvězdou televizní show StarDance. Na zkouškách se vám daří?
Jo, výborně. Tancuju s kocórem z Brna, inženýrkou Kamilou Tománkovou, což je profitanečnice světové úrovně.
Už jste ji pošlapal?
Ona mě. Mám dva modrý prsty, chcete je ukázat? Copak? Nejde jí to? Vůbec (vtipkuje). I když... Já jsem ten, kdo nikdy nechodil ani do tanečních.
Který tanec zvládáte nejhůř?
Všechny. Nacvičujeme osm tanců, čtyři latinskoamerické a čtyři standardní. Trénujeme je najednou, takže teď mám v hlavě, nohách i rukách pěknej binec. Zatím umím jen jakýsi osmitanec, to znamená od každého něco. Atletika je proti tomu úžasná, cyklická, vždycky někam doběhnete nebo dohodíte. Zato tady se pořád mění směry a přenášejí váhy. A hlavně tady máte tu partnerku, která mi kolikrát strašně překáží. Já ji prostě hrnu.
Ale chcete StarDance vyhrát, že?
Naopak. Ani tady nemám ambice. Budu všechny diváky prosit, aby mi nedali žádný hlas, abychom nepostoupili do dalších kol. Ale zkusit to určitě chci. Já jsem takový trouba, co zkouší všechno, u čeho nejde o život. Navíc to určitě bude velká sranda. Budu na parketu jako Jožo Golonka. Ten účinkuje v podobné soutěži na Slovensku a má u toho tak zarputilej výraz, jako když se řítil s pukem na bránu... Jen místo bruslí má lakýrky.
Sport je jejich chrámem. Připadají si tady v bezpečíJiří Němec byl kapitánem fotbalové reprezentace. Za Schalke vyhrál Pohár UEFA. Pak kopal ligu v Blšanech. Druhou ligu za Spartu B. Divizi za Dobrovice. Teď má být hrajícím asistentem trenéra v Dukle Praha, která válčí v pražském přeboru. Jen bolesti kolena jsou zatím proti. Je zarostlý, chodí o berlích, vypadá jako Rumcajs. Zůstává věrný své přezdívce Němej, novináře odbývá větou: "A co o mně chcete psát?" Stále však odmítá udělat za hráčskou kariérou tlustou čáru. Navzdory čtyřicítce na krku. Navzdory profesnímu sestupu o pět tříd níž. "Dokud budu chodit, budu i hrát. Klidně i v okresním přeboru. Fotbal mě naplňuje. Nic jiného nechci," přece jen promluví. Není výjimkou. Vždyť českých sportovních hvězd, které ukončí kariéru na pódiu pro medailisty, je vskutku pramálo. Jan Železný opouštěl scénu s bronzem ze své poslední velké akce, mistrovství Evropy. Petr Bříza s titulem z hokejové extraligy. Mnozí jiní, kdysi oslavovaní národem, však pokračují, přestože jsou už hluboko pod svým vrcholem. Marie Hrachová, někdejší královna stolního tenisu, je ve 42 letech trenérkou reprezentace i hráčkou v extraligovém Frýdlantu. "V tělocvičně jsem od rána do večera. I když s holkama z národního týmu většinou prohrávám," říká a vypadá šťastně. Trojskokanka Šárka Kašpárková se loučila s kariérou až loni. "Jsem rozhodnuta dát skákání sbohem," ujišťovala tehdy. A přece letos znovu startovala na evropském šampionátu. "Ukecali mě," smála se. Běžkyně Ludmila Formanová se vracela na dráhu dokonce třikrát. Dvakrát po vleklém zranění, teď po porodu. Letos nevítězila ani doma. Ví, že už nikdy nebude první na světě. "Ale těší mě, že mohu závodit aspoň v Čechách. Předzávodní adrenalin mi chyběl." Zní to jako paradox: pokud si nejde zaběhat, připadá si unavená. "Běh je moje droga," doznává. Také skokan na lyžích Jaroslav Sakala, světový šampion z roku 1994, přežil na můstcích mnohé soupeře, ačkoliv končil na 30. a 40. místech. Když už ho Češi nechtěli, oslovoval jiné země, trénoval sám. Oháněl se krumpáčem, aby si přivydělal, jezdil na trénink trabantem – a pořád skákal. Třeba i 24 hodin denně, při pokusu o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Mnohokrát upadl, přesto si na lyžích připadal jistěji než v obyčejném životě. Když přece jen skončil a ve Frenštátu založil bar, hrozili mu italskou mafií a vypálením podniku. Tehdy možná litoval, že skončil příliš brzy. |
