Od basketbalu ale Hummel tak docela neodchází. "Dohodli jsme se s novým hlavním trenérem Dušanem Medveckým, že budu u mužstva i nadále působit jako takový asistent a poradce," prozrazuje tuzemská basketbalová legenda a muž, jenž často z palubovky odcházel jako vítěz. A nejen z palubovky. Nedávno porazil i rakovinu.
Začneme osobní otázkou. Jste nyní po zdravotní stránce v pořádku?
Vypadá to tak, i když po prodělané rakovině není nikdy nic jistého. V červnu mě čeká další kontrola.
Zdeněk HummelNarodil se 12. ledna 1947 v Praze. Hráčská kariéra: VŠ Praha, Slovan Orbis Praha, Dukla Olomouc. Trenérská kariéra: Baník Ostrava, Chomutov, Nový Jičín, Opava, Děčín, Valosun Brno (ženy), NH Ostrava, mužská reprezentace ČR. Je podruhé ženatý, má tři děti a pět vnoučat. |
Jak jste se dostal k novému postu poradce trenéra basketbalové Ostravy?
Nabídnul mi to nový trenér Medvecký a já neviděl důvod, proč nekývnout. Basketbalu se věnuji celý život a teď bych s ním měl najednou úplně skončit? Proto u týmu Ostravy zůstávám v trochu jiné roli než dosud, aby ten přechod do "civilu" pro mě nebyl tak prudký. Ale budu opravdu spíš jen poradce, na venkovní zápasy s mužstvem už jezdit nebudu.
Co budete ve volném čase dělat?
Kromě výpomoci v Ostravě bych chtěl pracovat na naší beskydské chalupě, kterou bychom si s manželkou chtěli upravit podle našich představ. Má žena půjde brzy do důchodu, a tak na sebe konečně budeme mít víc času.
Když se ohlédnete za svou trenérskou kariérou, co vidíte?
Spoustu pozitivních věcí. Působil jsem u kvalitních mužstev a myslím, že jsem udělal kus práce. Taky bych chtěl zdůraznit, že mě nikdy z žádného klubu nevyhodili, což považuji za svůj velký úspěch. Stejně jako dva starty na mistrovství Evropy s mužským národním týmem.
Bral jste angažmá u reprezentace jako poctu?
Vést nároďák je pocta pro každého trenéra. Jedinou otázkou pro mě pokaždé bylo, jak ten tým poskládat dohromady. V roce 1999 jsem dal příležitost mladým hráčům, jakým tehdy byl třeba Luboš Bartoň, a jel s nimi na evropský šampionát do Francie. Tam jsem porazili silnou Litvu i Řecko. Kdyby tenkrát v týmu byl i Jirka Zídek, který se kvůli rodinným důvodům omluvil, mohli jsme pomýšlet na medaile.
Na mistrovství Evropy v roce 2007 však váš tým už tak úspěšný nebyl...
Vypadli jsme sice v základní skupině, ale v současném velice vyrovnaném basketbalu se cení i samotný postup na takovou akci. Ale zklamaný jsem tehdy byl, to ano.
Na které klubové angažmá vzpomínáte nejraději?
Na to se těžko odpovídá, protože všude mi zůstalo spoustu přátel. Rád vzpomínám na působení v Děčíně, který byl v době mého příchodu na sestup. Nádherné to bylo i v Opavě, s níž jsem vybojoval titul. Zpětně si nemůžu na nic stěžovat.
Čím to, že jste byl tak mimořádně úspěšný? Měl jste na to snad nějaký zvláštní recept?
To vážně nevím. Jen jsem se pokaždé snažil z party hráčů, s kterými jsem pracoval, vytvořit funkční a dobře stmelený kolektiv. Každému hráči musíte najít tu správnou roli. Týmová hierarchie je totiž naprosto stěžejní, bez ní nic nedokážete. A taky jsem ke všem přistupoval stejně, nikdy jsem se nesnažil mít nějaké oblíbence.
Krátce jste také působil u basketbalistek brněnského Valosunu. Jaké pro vás bylo trénovat ženský tým?
Skoro jsem si připadal jako v jiném světě: když celý život trénujete chlapy a najednou se ocitnete v ženském kolektivu... Ženský basket je úplně jiný než mužský. Holky se často hádají a chybu většinou hledají ve svém okolí. Neříkám, že mě to angažmá nebavilo, ale zároveň jsem byl rád, že jsem dostal nabídku z Ostravy a mohl se vrátit k mužskému týmu.
Čím vás basketbal tak okouzlil, že jste se mu věnoval celý život?
Je to všestranný sport. Musíte v něm používat hlavu i sílu a taky si rozvíjíte schopnost působit v kolektivu. Basket se hraje na celém světě a podle mě je ještě víc rozšířený než fotbal.
Co byste dělal, kdyby neexistoval basketbal?
Věnoval bych se jinému sportu, třeba fotbalu. Odmala jsem byl kamarád s každým kulatým nesmyslem.