Tehdy musel po vyhlášení alarmu z Prahy předčasně odjet běžec Milan Blažo. "Ukázalo se, že jeho manželka, zdravotní sestra, mu tajně ‘vylepšila‘ státní doping."
Ten býval přesně nadávkován. "Ještě slyším, jak zběsile telefonoval místopředseda ČSTV Dušek," vzpomíná Rázl.
Poplach způsobila pražská Antidopingová laboratoř, hlídací pes čistoty reprezentantů. Jak prokazují objevené dokumenty, nadělala tisíce tajných testů. Kdo včas před odjezdem ustal s dopingem, prošel. Kdo měl pozitivní nález, byl zadržen doma.
Jen zřídka se stávalo, že vycestoval i sportovec, v jehož moči dosud plavaly metabolity anabolik. Pak nastal alarm. Okamžitě vrátit domů, zněl telefonický příkaz z Prahy.
Doping ordinovali jen přísně vybraní lékaři, MUDr. Milan Jirásek, dnešní šéf Českého olympijského výboru, nebyl do dopingové mafie zapleten.
Jako lékař lyžařských juniorů na mistrovství světa v Assiagu v roce 1987 zíral, co se děje: "Na poslední chvíli před odjezdem znovu odevzdávali všichni účastníci týmu vzorky moči. To mně bylo divné."
Vyvstalo podezření, že někdo dopingově pozitivní proklouzl. "A pak jsem do Itálie dostal telefonicky příkaz, že jedna ze závodnic nesmí startovat. Jméno nechci uvádět. No a já oficiálně oznámil jury, že závodnice je marod a jí jsem řekl: Tady nesmíš dělat nic!" vypráví Jirásek.
Shromažďování důkazů trvalo několik let.
Systém, který ve velkém zásoboval sportovce zakázanými anabolickými steroidy, zahrnoval lékaře, trenéry i sportovní funkcionáře. S výjimkou několika lékařů nikdo nevzdoroval a všichni o tom celé roky mlčeli.
"Byla to tajná politika, stát se za podporu dopingu styděl, my měli strach," přiznává nyní lékař Pavel Stejskal. Tehdy pracoval v ústavu, který anabolika sportovcům rozděloval.
Osmdesátá léta byla dobou výrazných Některé objednávky anabolik procházely na konci 70. let 20. století i sekretariátem předsedy ČSTV Antonína Himla úspěchů československých atletů. Závodily tehdy hvězdy jako Jarmila Kratochvílová, Helena Fibingerová nebo Imrich Bugár.
Sportovcům, kteří by zakázané látky odmítli, hrozil okamžitý vyhazov z reprezentace. Někteří z nich však po úspěchu dychtili natolik, že se nespokojili ani s dávkami určenými státním dopingem a žádali víc. Zcela nezřízeně se například krmili anaboliky vzpěrači za éry trenéra Emila Brzosky.
Kořeny státního dopingu sahají podle objevených dokumentů před olympijské hry v Montrealu 1976. V tajné zprávě pro šéfa sportu v ČSSR Antonína Himla se uvádí: "Racionální aplikace anabolik přispěje k politické propagaci sportu v socialistickém státě a k upevnění prestiže republiky."
V roce 1982 se pak ve sdělení Komplexního servisního centra píše: "Spolupráce s trenéry je na velmi dobré úrovni - Dajbych, Brych, Fojt, Kváč." Jsou to jména spojená se světovými výšinami naší atletiky.
|
Jak socialistické Československo ´hlídalo´ doping P ra h a - Uhlídat státní doping v 70. a 80. letech 20. století, to byla práce pro vybrané experty. Ti měli za úkol předejít tomu, aby se nadopovaní reprezentanti ukázali při testech na závodech v zahraničí poskvrnění anaboliky. Ne vždy to však vyšlo. Trenér lyžařských běžců Bohuslav Rázl vzpomíná na mistrovství světa 1985 v Seefeldu. Tehdy musel po vyhlášení alarmu z Prahy předčasně odjet běžec Milan Blažo. "Ukázalo se, že jeho manželka, zdravotní sestra, mu tajně ‘vylepšila‘ státní doping." Ten býval přesně nadávkován. "Ještě slyším, jak zběsile telefonoval místopředseda ČSTV Dušek," vzpomíná Rázl. Poplach způsobila pražská Antidopingová laboratoř, hlídací pes čistoty reprezentantů. Jak prokazují objevené dokumenty, nadělala tisíce tajných testů. Kdo včas před odjezdem ustal s dopingem, prošel. Kdo měl pozitivní nález, byl zadržen doma. Jen zřídka se stávalo, že vycestoval i sportovec, v jehož moči dosud plavaly metabolity anabolik. Pak nastal alarm. Okamžitě vrátit domů, zněl telefonický příkaz z Prahy. Doping ordinovali jen přísně vybraní lékaři, MUDr. Milan Jirásek, dnešní šéf Českého olympijského výboru, nebyl do dopingové mafie zapleten. Jako lékař lyžařských juniorů na mistrovství světa v Assiagu v roce 1987 zíral, co se děje: "Na poslední chvíli před odjezdem znovu odevzdávali všichni účastníci týmu vzorky moči. To mně bylo divné." Vyvstalo podezření, že někdo dopingově pozitivní proklouzl. "A pak jsem do Itálie dostal telefonicky příkaz, že jedna ze závodnic nesmí startovat. Jméno nechci uvádět. No a já oficiálně oznámil jury, že závodnice je marod a jí jsem řekl: Tady nesmíš dělat nic!" vypráví Jirásek. Jen vzácně bylo na všechno pozdě.To byl případ, který rozhořčil Miloše Dajbycha, předsedu komise vrcholové atletiky. Při finále Evropského poháru 1985 v Moskvě byl zjištěn dopingový nález u Zdeňky Šilhavé, světové rekordmanky v disku, a vynikajícího koulaře Remigia Machury. Pro oba diskvalifikace! Jak se to mohlo stát při systému tajných domácích kontrol? Vyšetřovací komise má odpověď: nedůsledností atletických funkcionářů. Ale kdepak! oponuje Dajbych v dochovaném dopise předsedovi sportovní organizace ČSTV Antonínu Himlovi a svádí vinu na nedokonalé přístroje pražské antidopingové laboratoře. Vyšetřovací komise chválí praktiky státního dopingu: "Výsledkem systému, tj. podpůrných prostředků, jsou úspěchy čs. atletických reprezentantů a skutečnost, že žádná dopingová kontrola (v cizině – pozn. red.) nebyla dosud pozitivní." Tak za všechno děkujeme dopingu? Dajbych se v dopise ohrazuje, podle něho přispěla k úspěchům atletů i intenzita práce. Nakonec se rozčilí: "Snížit celou práci uplynulého období na vliv zakázaných podpůrných prostředků považuji za nehoráznost." |
