Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Temné dědictví cyklistické straší i Tour

Peloton cyklistické Tour de France v 15. etapě | foto: AP

20 2015
Napsal mi otec 15letého cyklisty, který v tréninku najezdí 16 tisíc kilometrů ročně a dělá i další doplňkové sporty, a přesto od druholigových fotbalistů, údajně do jedné v noci vysedávajících po barech, stále poslouchá narážky na téma dopingem prolezlá cyklistika.

„A pak dostanou fotbalisté a hokejisté od města a kraje desítky milionů a cyklisté, kteří mají statisícové náklady, ani korunu,“ stěžoval si.

Vzpomněl jsem si na ten dopis ve chvíli, kdy Chris Froome, lídr Tour de France, zahájil v sobotu další obhajobu své čistoty poté, co mu divák s výkřikem „Dopuješ“ vchrstl do obličeje pytlík s močí.

Cyklisté s sebou stále vláčí těžký balvan coby dědictví temných let, kdy doping patřil ke kultuře pelotonu. Zatím marně se ohánějí tvrzením, že jejich antidopingová síť je nyní nejpropracovanější ze všech a že procento pozitivních testů je výrazně nižší než u řady jiných sportů. Marně nová generace ujišťuje: My jsme čistí! Stín dopingu nelze setřást rychle. Žádá si to čas.

Hvězdy cyklistiky, které před 10, 20 i více lety přijaly doping za svoji přirozenost, se navíc na Tour vracejí. Michael Rasmussen píše pro bulvární deník, Richard Virenque a Laurent Jalabert komentují v televizi, další působí ve funkcích sportovních ředitelů. Právě Jalabert bez přímých důkazů osočil Frooma a tým Sky, že jejich suverenita může být dílem podvodů. Jako kdyby zloděj křičel, chyťte zloděje (o němž ani není přesvědčený, že je zlodějem).

Mají vůbec tito muži právo působit opět na významných pozicích Tour, kde se podílejí i na utváření názoru veřejnosti?

Sám Lance Armstrong, když ještě ujišťoval o své čistotě, vyzýval: „Pokud se někdo proviní a odsedí si trest, má přece právo na návrat do společnosti.“

Paradoxně se však tato slova nyní obracejí proti samotnému Armstrongovi. Cyklista, jehož dopingové praktiky byly dle soudců „mafiánské“, má doživotně zakázáno působit ve sportu. I proto je na Tour de France personou non grata, osobou nežádoucí.

Není to fér, rozčiluje se. „Všichni jsme závodili v nešťastné éře. Ostatní se smějí vrátit a já ne? Takové rozhodnutí by přece mělo být univerzální,“ tvrdí.

Kdysi změnil Tour. Přilákal k ní pozornost Ameriky i sponzorů, přinutil ji k větší profesionalizaci. Bohatl z Tour a ona bohatla z něj. Omámil statisíce lidí svým bojem proti rakovině. Jenže zároveň podváděl ve velkém. Dopingový systém, na jehož zrodu se ve své stáji podílel, byl podle zprávy vyšetřovatelů nejpropracovanější v historii sportu a založený na zastrašování i rozsáhlé korupci.

Jistě, je pokrytecké, když jej najednou odsuzují i někteří tehdejší funkcionáři, kteří mu šli na ruku. Stejně tak je pokrytecké, když firmy, které díky Armstrongovi pohádkově zbohatly, na něm dnes chtějí vysoudit odškodné za pošpiněnou image.

Pohlaváři světové cyklistiky, ať už jejich snahy vedlo svědomí, nebo jen pud sebezáchovy, však museli vynést aspoň jeden exemplární, odstrašující trest. Proto, aby očistili sport a občas i sami sebe. Ale zároveň jde také o vzkaz všem, kteří by snad Armstronga v budoucnu chtěli napodobit. Proto zamířili na hlavu chobotnice.

Viděno prostým pohledem pravidel, Armstrong se provinil obdobně jako mnozí z těch, kteří jsou na scéně Tour zpět.

Přesto je jeho naděje na vykoupení a milost velmi malá a v nedohlednu.

Kdo stoupá nejvýš, navíc i bez ohledu na své okolí, často také nejprudčeji padá. Příkladů nabízejí dějiny stovky, od Caesara přes Albrechta z Valdštejna až třeba k Berlusconimu či ve sportu k Marion Jonesové.

Armstrong není hloupý. I s takovým vývojem událostí přece musel počítat.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze