"Červená lucerna, to není pozice, o kterou musíte závodit. Najde si vás sama," říká. Není to však docela pravda. Do roku 2006 byl zcela neznámým cyklistou. "Pak jsem si řekl: Budu prvním Belgičanem po De Clercqovi, který skončí poslední na Tour," přiznává. "Po 3 600 kilometrech se mi to tehdy povedlo. Byl jsem o 16 vteřin poslední."
Loni umístění zopakoval. A letos opět, přestože jej dočasně o poslední příčku připravil Rakušan Eisel. Jak ji získat zpět? Jednoduchý trik. Musíte jet pomalu, ale ne tak pomalu, abyste se nevešli do časového limitu.
Vansevenant "uspěl". Jeho stáj Silence-Lotto sice marně usilovala o vítězství Evanse, na opačném konci výsledkové listiny však svého jezdce měla. "Radši jsem poslední než předposlední. Máte pak víc pozornosti u novinářů a vyděláte díky tomu nějaké ty peníze navíc na kritériích po Tour," říká Belgičan.
Je mu 36 let, letos chce končit. Deset let nevyhrál ani etapu, staral se však o hvězdy: van Petegema, Devoldera, Evanse. Vozil jim bidony, chránil je před větrem, dal jim kolo, když píchli. "Bere mi to spoustu energie, ale je to má práce. Nejsem zahanben posledním místem. Pokaždé mě těší, když dojedu až do Paříže. A být třikrát poslední v Tour, to už je skoro čest, ne?"