"Asijské hry, to je malá olympiáda. Kdo může říct, že šel s průvodem národního týmu před 30 tisíci diváky a hned za vlajkou? Pravda, ta vlajka byla malajsijská," křenil se při necelý rok staré vzpomínce manažer roudnické stáje Buggyra, která jezdí mistrovství Evropy trucků.
Kalivoda je z hokejové rodiny: otec hrál za Spartu a Litvínov, bratr píská extraligu i velké turnaje.
Jak jste se od ledu dostal k vůni benzinu a závodům?
Právě přes hokej. Táta léta trénoval, i deset let v Itálii. A když se vrátil, vedl děti na Jágr škole. Hlavně cizince, kteří si to zaplatí. Na tréninky mu začal chodit Martin Koloc, zakladatel Buggyry, který je dobrý kamarád Jardy Jágra. A otec mu říká: Co mi tady ty malé děti demoluješ! On je Martin urpuťák. Já po roce přiletěl z Ameriky, kde jsem se učil angličtinu na Floridě v Saint Petersburgu. A táta mi pak sehnal práci u Koloce. Začal jsem psát webové stránky a takové blbosti. Už to bude deset let.
Co vám motorismus říkal?
Právě že vůbec nic! Nikdy. To byla ta největší sranda. Asi po půl roce jsem zjistil, že naše auta mají náhon na zadek. Doteď si ze mě dělají legraci. Ale já hned věděl, že marketingově jsou tahače absolutně vynikající. Když jsi mladej, neřešíš, do čeho jdeš. Hlavně že se nenudíš. Já nemám rád stereotyp, ten v Buggyře rozhodně není.
A jak vám tahače pomohly k postu trenéra Malajsie?
S Buggyrou jsem se pohyboval ve Spojených arabských emirátech, se závodním týmem jsme se tam přesunuli. Dělali jsme v Dubaji rychlostní rekordy s tahačem, měli i jiné motorsport aktivity, já tam skoro čtyři roky žil. A v Dubaji jsem hrál hokej jako hobby. Mají amatérskou sérii pro Kanaďany, Američany a Evropany, kteří tam jsou. Několik měst má svoje stadiony, což je na Arábii překvapující. Střetává se šest týmů a díky tomu jsme hráli turnaje v thajském Bangkoku nebo v Singapuru. S Martinem Kolocem jsme navíc trénovali v Dubaji místní mlaďase. Araby.
V poušti docela kratochvíle.
Pozor: v Abú Dhabí je arabský nároďák, měli ruské trenéry, investovali do toho zajímavé peníze.
A jak na vás přišli Malajsijci?
Kontaktovali mě před Asijskými zimními hrami, které byly v Kazachstánu, právě přes Martina. Prý jestli bych jim nepomohl. Malajsijský národní tým měl kanadského trenéra, ale ten odcestoval. Nějaký čas jsem s nimi strávil v přípravě a pak absolvoval celý turnaj.
Jaký byl?
Velkolepý! Asijské hry, to je vážně malá olympiáda. Zahajovací ceremoniál sledovalo 30 tisíc lidí. Neskutečný! A Astana je strašně bohaté město. Nevídaně. Jako Dubaj.
Stačila na vedení národního týmu čerstvá trenérská C-licence?
Jasně že to stačí. Protože v Malajsii je jediný zimák, a to uprostřed obchodního centra, kde ti kluci vyrůstají. Klobouk dolů, že mají jako manažerku Susane Loh. Bojuje za to, aby objížděli turnaje, shání od vlády peníze, nutí je, aby stavěli zimáky.
Jak jste na turnaji dopadli?
Byl rozdělen na dvě kategorie, v té elitní se ve finále potkaly Kazachstán s Japonskem. Tam už to bylo hokejově solidní. Ale ta naše třída... My, pak Spojené arabské emiráty a Katar, které trénovali moji kamarádi z Dubaje. Dali nám do divize i nováčka Kyrgyzstán, jenže to bylo nefér. Byli to víceméně Rusáci a celou skupinu vyhráli. Když si nahráli tři puky, naši kluci nestíhali. Dali nám 23:2. Hokej je strašně inteligentní hra a Malajsijci nezvládli rychle přemýšlet.
Kolik by jim nastříleli gólů Češi?
Byla by to kočka s myší. Malajsijci by se ani nedotkli puku. V mém týmu jen tři kluci hráli hokej ve Švédsku, Švýcarsku, Kanadě.
Nestyděl jste se jako trenér za ty strašidelné výsledky?
Ale my porazili Kuvajt s třemi českými trenéry 12:7 a Bahrajn 25:0. Ano, čtyřikrát jsme prohráli, ale já to bral tak, že si taky chodím zahrát s klukama, kteří na bruslích sotva stojí. A nemám zapotřebí si na nich honit triko. Bohužel jeden soupeř si provokativně otočil hokejku, dal si puk na bambuli a skóroval. Udělal z nich blbce. Pak jsem si ho zavolal a zeptal se, jestli to má zapotřebí.
Co je největší problém hráčů z hokejově rozvojových zemí?
Jak se dostanou do zápalu boje, vidí jen puk. Všichni mažou k němu a nevnímají, co se děje za zády. Taktika? Žádná. Zapomenou.
Proč jste se vy sám nestal vrcholovým hokejistou?
Můj táta hrál ve Spartě, v Litvínově dokonce s Ivanem Hlinkou nebo s tehdy sedmnáctiletým Vladimírem Růžičkou. I já prošel Spartou, jenže jsem skončil v juniorech. Usoudil jsem, že se hokejem živit nebudu, nebyl jsem extra velký talent. Ale v té době, když si nebyl úplně top, bylo to o tom, kdo tam má jaký kontakt. Záleželo i na štěstí, kdo dostal příležitost hrát. Bohužel táta tehdy trénoval v Itálii a nemohl mi s tím pomoct. A já se nechtěl honit v druhé národní.
V téhle soutěži jste hrál?
Zažil jsem asi jen dva tréninky v Kralupech. Řekl jsem: Dva tisíce hrubého, na to vám kašlu, abyste mě buzerovali, že jsem přišel o pět minut pozdě. Hokej však chodím hrát pořád. Do Letňan k Frantovi Kučerovi dvakrát týdně a jen pro zábavu, žádný stres. Třeba s mým bývalým spoluhráčem Michalem Sivkem, byl tam i tenista Lukáš Dlouhý, který taky v hokeji válel.
S kým kromě Sivka jste vlastně v mládeži Sparty hrával?
Ještě třeba s Patrikem Štefanem, s Honzou Markem, na kterého jsme po pádu letadla týmu z Jaroslavle vzpomínali. Taky byl v mužstvu Milan Kraft, kapitán Chomutova.
Proč ani váš bratr František neprorazil jako hráč?
Je o tři a půl roku starší než já, taky hrál ve Spartě. Ale začal pracovat v bance, a tak se na to vybodnul.
Ale do extraligy se nakonec dostal. Jako rozhodčí.
Dlouho dělal čárového, od letoška už je jen hlavní. S bráchou se ale na hokej dívat nemůžu. Já to sleduju jako hráč, on jako rozhodčí. Takže se furt hádáme. On nadává, že byl faul, já mu oponuju.
Pravdy se tedy nedoberete, že?
On tvrdí: No jo, ale rozhodčí to musí řídit, kompenzovat. Tady jsou čtyři vyloučení na jedné straně, žádný na druhé. Já se divím: Jak tohle můžeš říct? Ale chápu i ten pohled rozhodčích. Je jasné, že to musí trošku korigovat. Vím, že my hráči to nechceme slyšet. Ale když máš 4:0 na vyloučení, nepůsobí to extra dobře. A brácha vysvětluje: Musíš korigovat i atmosféru, aby to nešlo do extrému. Abys uklidnil i druhou stranu.
Mimochodem, vracíte se ještě do Dubaje kvůli hokeji?
Každoročně v dubnu tam jeden Kanaďan organizuje turnaj pro celky z Ruska, ze Švýcarska i odjinud. Já tam dva roky po sobě vzal kluky z Čech, právě Michala Sivka, Petra Havelku ze Sparty, Fandu Skuhru, který hraje americký fotbal, hovado obrovský. A pro ně byl největší zážitek, když proti nim nastoupil národní tým Spojených arabských emirátů. Všichni v bílých dišdaších. Kluci se divili: Oni přijeli na velbloudech a my proti nim máme hrát? Byli z toho paf.
