Je mu 48 let. 10. května 1993 se stal prvním Čechem, který došel pěšky na severní pól. Tři roky poté tam dovedl další dva krajany, Viléma Rudolfa a Oldřicha Bubáka. Sám a tajně přešel ledové pláně Grónska. Má horolezecké zkušenosti, vystoupil na horu Aconcagua, s 6959 metry nejvyšší vrchol Ameriky. Při sestupu omrzl a bylo mu amputováno pět prstů na nohách. Živí se jako turistický průvodce. Letos chce potřetí dojít na severní pól. V roce 2001 plánuje vrchol kariéry: dosáhnout během kalendářního roku severního i jižního pólu.
CESTA AŽ K PÓLU
Jak se přihodilo, že se z vás stal polárník?
Ne že bych po tom od mládí toužil. Jezdil jsem do hor, začínal jako turista. V roce 1992 přišel velký předěl. Dva měsíce jsem byl na palubě jachty, která měla za cíl během tří let obeplout severní pól. Dal jsem řeč s dvěma Rusy, že bych se tam rád podíval. Ještě ten rok mi přišla pozvánka na expedici.
Jaké to je na severním pólu?
Spousta lidí se domnívá, že na severním pólu je tyčka, nějaké označení, pomalu i restaurace. Jenže severní pól leží v Severním ledovém oceánu, tam je hloubka asi 4000 metrů. Je to jednotvárná ledová krajina. Přístroje mohou mít odchylku třeba sto metrů, člověk si není jistý, jestli je přímo na místě. Tak tam chodí do kroužků, udělá foto. Když na místě zůstane hodinu, je už stovky metrů od pólu, protože led se pohybuje.
S čím jsou při cestě největší problémy?
Jde se po krách. Stlačený led vytváří ledové nakupeniny, Rusové tomu říkají torosy. Ty člověk nějak přeleze, ale led se taky trhá. Narazíte na vodu. Buď ji musíte obejít, nebo čekat až zamrzne a přecházet po tenkém ledě. Hrozí ale, že se propadnete. Mně se to naštěstí nikdy nestalo.
Už jste se někdy setkal s ledním medvědem?
Naštěstí ještě ně. Ale jsou tam a někdy obtěžují. Netroufal bych si chodit beze zbraně. Mám revolver, Astra 357 Magnum. Loni v květnu jsme na Špicberkách objevili čerstvé stopy. Ke vší smůle padla mlha, šli jsme napnutí, zbraně připravené ke střelbě. Po hodině se mlha zvedla a stopy pokračovaly do moře, ulevilo se nám. Na medvěda by se ale nemělo hned střílet, je chráněný. Ruské výpravě, která šla přes severní pól do Kanady, vlezl přímo do stanu. Zaplašili ho bleskem fotoaparátu. Já mám rakety. Když už střílet, tak brzy, protože medvěd se rychle pohybuje.
Byl byste schopen reagovat tak, jak říkáte?
Říkám si, že jsem připraven, ale nevím, jestli bych zůstal chladnokrevný. V noci spím s revolverem pod polštářem, nebo ho mám rovnou v ruce. Na spánek si kolem stanu rozestelu dělbuchy. Jsou propojené drátem. Když o ně medvěd zavadí, vytáhne se pojistka a vybuchne to. To by ho mělo odradit.
DOMA JE HORKO
Vadí vám zima?
Zima se dá přečkat. Ale jak začne foukat vítr, hned je to znát. Vznikají z toho omrzliny. Zima taky vadí. I když já se otužuji. Během zimy se budu na rybníce s tenkým ledem bořit do vody. To se mi může stát cestou na severní pól. Člověk pak nezpanikaří, když ví, co ho očekává. Každé ráno se sprchuji studenou vodou. Patří to k mé hygieně. Je to pro mě tak důležité, že jak se ráno neosprchuji, cítím se nesvůj.
Myslíte, že by národu pomohlo, kdyby se víc otužoval?
Být ministr zdravotnictví i financí, byl bych pro. Odpadla by spousta nemocí. Taky by se uspořila spousta energie, poněvadž by nebyly přetápěné byty. Já doma věčně vypínám topení. Žena to vždycky zapne a pořád se klepe. Já se doma často nemůžu ani vyspat, protože je mi horko. Potřeboval bych studenější byt.
Na severním pólu jste byl už dvakrát, kdy to bylo těžší?
Když jsem tam byl podruhé, s dalšími dvěma Čechy, vůbec to nebylo extrémní. Skoro bych řekl, že to byla procházka. Vrtulník nás vysadil na 89. stupni severní šířky a pochod trval týden. Teď už chodím sám. Má to svou sportovní hodnotu. Když jsem ve skupině, připadá mi to strašně jednoduché.
SÁM PŘES LEDOVEC
Vy jste ale sám přešel grónský ledovec. Neměl jste k tomu povolení, a dokonce ani vysílačku. Vůbec nikdo o vás nevěděl. To přece není legrace.
Sólové přechody jsou zakázány. Porušil jsem dva předpisy, šel jsem sám, a navíc pochod zasahoval do října, kdy už se na ledovec nesmí. Od prvního dne, když mě Eskymák vysadil z lodi, se mi nesmělo nic stát. Za mnou bylo moře a já musel přejít celé Grónsko. Stačilo vyvrtnout si nohu a byl jsem v koncích.
Vy jste z toho nebezpečí neměl hrůzu?
Mně se líbí, že se tam nedá nic obejít. Tady se dá všechno okecat. Na všechno máme výmluvy. Něco se nepodaří a je tisíc důvodů, proč to nejde. Tam nemůžete říct: Ano, je vichřice, máte pravdu, je minus čtyřicet a máte právo být ve stanu. Co tím na situaci změním? Jsem na jednom místě. Mám rozpočtenou dávku potravin a paliva. Když nepůjdu dál, tak zahynu. Tam nic neprojde, to je hezké.
Stává se vám někdy, že nemůžete nebo nechcete dál?
Když jsem šel přes Grónsko, potýkal jsem se každý den s něčím. To je od rána do večera. Ale nejhorší z celého dne je vstát. V tom mrazu, když je minus čtyřicet. Na všem kolem je námraza. Člověk na to sáhne a přimrzává. Ve spacáku je relativní teplo. Teď tam leží a má něco začít dělat, připravit si jídlo. Všechno je horší než tady v teple, jenom zavázat si tkaničku je velký problém.
ČISTÝ BOJ S ŽIVLY
Proč tohle všechno snášíte?
Líbí se mi ten čistý boj s přírodou. Jsem nevěřící, ale když jsem byl v Grónsku, tak jako by ten pán Bůh byl. Každý den byl jinačí. Vždycky si příroda vymyslela něco nového. Na začátku bylo teplo od moře, tak pršelo. Na ledovci začal foukat vítr, byl mráz. Jako naschvál. Jako by příroda říkala: Co tady děláš? Vrať se! Skoro dvacet dní jsem neviděl slunce. Pořád jsem šel v mlhách a vánicích. A najednou jako by toho příroda měla dost nebo si řekla: Já ho uspím. Přišel den a bylo hezky. Jako by mě chtěla navnadit, abych ztratil ostražitost.
Jak dlouho ta idylka vydržela?
Jen jsem se zastavil, vyčistil si batoh od sněhu, udělal si pořádek ve věcech. Dva dny bylo hezky. Ale pak jsem se probudil a přemýšlel, jestli to ráno jít dál. Byla vichřice, která rvala tělo. Líbí se mi, že se příroda chová ke všem spravedlivě. Ať jsem chudák nebo milionář. Jde mi o čistý kontakt, čistý boj s přírodou. Já nepoužívám ani psy, skútry nebo padák jako Messner, když šel přes Grónsko.
Máte v takových chvílích strach, co se může přihodit?
Člověk má práci, takže nestačí přemýšlet nad tím, co kdyby. Třeba mi nešel vařič. No, co teď s tím? Když si neuvařím, tak umřu, protože nebudu mít tekutiny. Měl jsem chuť s tím praštit. Ale musel jsem se držet na uzdě. Teprve v klidu ve stanu si uvědomím, že třeba něco mohlo špatně skončit.
Ohrozila vás někdy nějaká nehoda?
V Grónsku mi najednou bouchnul benzin a začalo mi hořet ve stanu. Došlo ke samovznícení, přeskočila jiskra. Chvilku jsem koukal. Naštěstí jsem měl otevřené okénko. Láhev jsem vyhodil a rozlitý benzín, který hořel, jsem nějak uhasil. Propálilo mi to stan na několika místech. Nezbývalo než vzít jehlu, záplatu z obalu stanu a v tom strašném mrazu to zašít. Nešlo říct, někdo to udělá. Musel jsem ten problém vyřešit.
Jak dlouho vám trvalo než jste zdolal grónský ledovec?
Šel jsem měsíc i s nástupem od moře, pět dní mi trvala vynáška materiálu. Těšilo mě, že jsem to překonal v dobré fyzické kondici. Posledních pětadvacet kilometrů k letišti už jsem valil. Nejvíc jsem se bál, abych tam nezapadl do nějaké trhliny. Ledovec je strašně rozsekaný a má tloušťku přes tři kilometry. Kdybych tam spadnul, už se nedostanu ven. Když jsme šli poprvé s dvěma kamarády, zhubli jsme o deset kilo, byli jsme úplně omrzlí, nohy zrasované.
Co děláte, když jste třeba měsíc sám a všude okolo není nic jiného než led?
Je to jiný svět než tady. Jsem na grónském ledovci a vím, že až tři sta čtyři sta kilometrů odtud je civilizace, nějaká eskymácká osada. Jsem vlastně sám na ledovci, který má přes dva miliony kilometrů čtverečních. Já tam jsem jediný živý tvor. Svítí polární záře. Najednou jdete a při západu slunce vidíte nad obzorem několik sluncí. Jsou to zvláštní prožitky. Člověk má čas přemýšlet.
O čem třeba?
O všem možném. V Praze pořád člověk někam spěchá, nemůže se zamyslet, nemůže se soustředit. Tak si přemýšlím, filozofuji. I když někdy nemám ani čas, abych si napsal do deníčku pár vět, co se událo. Ale když šlapu, slunce svítí a nemusím se věnovat orientaci, přemýšlím. Mně je tam dobře.
STAČÍ JEDNO TRIČKO
Co při svých cestách jíte?
Mám speciální stan, veliký akorát pro mě. Jak si ho postavím, můžu si tam vlézt, vařit si v něm a dělat veškerou činnost. Vaření ale omezuji na minimum, aby mi věci nenavlhly. To je pro polárníka nejdůležitější. Stačí, aby spacák vsákl pár kapiček a člověk pak chřupe led. Vlastně nevařím, jen namočím jídlo v horké vodě. Strava je založena na instantních polévkách. Ráno jednu, večer tak dvě. Nakrájím do toho máslo. Do všeho, i do čaje, dávám tuk. Má nejvíc kalorií. Během cesty dělám krátké zastávky, něco slupnu. Čokoládu si sám vařím podle vlastního receptu. Využívám potraviny zbavené vody. Šetřím na váze. Třeba šunka bez vody spadne na třicet procent. V Praze kupujete sedmdesát procent vody.
Dá se v podmínkách Arktidy udržovat hygiena?
Čistím si zuby. Kdyby se zkazily, byl by to problém. Přes Grónsko jsem přešel v jednom tričku. Na kůži se vytváří tuk, který chrání před mrazem. Taky toho nemůžu s sebou moc tahat. Hlavní je jídlo a benzin. Bez toho umřu. Ruský polárník Malachov se třeba každý den holí. Lidé si představují polárníka jako zarostlého zálesáka. Ale vousy jsou nepraktické. Tvoří se na nich led a rampouchy přimrzají k oděvu. Pak se musí nožem odřezat.
Jak chodíte v takovém mrazu na záchod?
Moje strava je koncentrovaná, takže moc odpadů nevzniká. Tělo toho hodně spotřebuje. Ve stanu mám tři místnosti. Ložnici, kuchyňku a prostor pro odložení věcí, kde není podlážka. Ten mi slouží na močení, převalím se tam a nemusím jít ven. Na velkou stranu musím jednou za dva dny. Složím vnitřní stan, takže mám pod sebou jenom sníh, ale jsem chráněn tropikem, vrchní částí stanu. Udělám potřebu a zasypu to sněhem. Pokud to na mě přijde cestou, závětří se těžko hledá. To je nepříjemné, musím to provést co nejrychleji.
ZEMĚ MÁ DVA PÓLY
Přežít týdny za pochodu v krutém mrazu je extrémní sportovní výkon. Myslíte, že by to zvládl některý vrcholový sportovec?
Na pochody v Arktidě je důležité mít zkušenosti. Uvařit si, postavit stan ve větru, což je strašný problém. Umět se v tom prostředí pohybovat. Potom je psychika, člověk nesmí podlehnout podmínkám. Fyzička je v některých případech až na třetím místě. Já doma cvičím, dělám kliky, trochu posiluji. Ale ne moc. Uznávám, že na světě je mnoho lidí s lepší kondicí.
V Grónsku se každý rok v dubnu koná závod Arctic Circle Race, o němž se říká, že je nejtvrdší na světě. Zúčastnil jste se někdy?
Připravoval jsem se, ale nevyšlo mi to termínově. Jednou se tam chci podívat. Závod se koná v Sisimudu, druhém největším městě Grónska. Trvá tři dny a každý den závodníci urazí padesát kilometrů. Účastní se olympijští vítězové, ale i normální běžkaři. Já jsem na závod trénoval čtyřiašedesátiletou ženu. Předběhla i mnohem mladší muže. Jeden závodník kdysi řekl: Nevadí mi, že jsem omrzlý a amputovali mi prsty, ale vadí, že jsem nedoběhl do cíle.
Severní pól už znáte dobře, neláká vás podívat se na druhou stranu zeměkoule?
Mám cíl dojít na severní i jižní pól v jednom kalendářním roce. Chci jít sólově klasickou cestou. Na severní pól z mysu Artičeskyj v Severní zemi, na jižní ze základny Patriot Hills. Na severní pól to budu mít asi tisíc kilometrů, na jižní ještě o něco dál. Chci se o to pokusit v roce 2001. Když se mi to podaří, budu klidnější. Nejde mi o prvenství. Líbí se mi to a dráždí mě to. V té době mi bude padesát let. Doufám, že se mi podaří sehnat sponzory a vydržím s kondicí.
CESTA AŽ K PÓLU
Jak se přihodilo, že se z vás stal polárník?
Ne že bych po tom od mládí toužil. Jezdil jsem do hor, začínal jako turista. V roce 1992 přišel velký předěl. Dva měsíce jsem byl na palubě jachty, která měla za cíl během tří let obeplout severní pól. Dal jsem řeč s dvěma Rusy, že bych se tam rád podíval. Ještě ten rok mi přišla pozvánka na expedici.
Jaké to je na severním pólu?
Spousta lidí se domnívá, že na severním pólu je tyčka, nějaké označení, pomalu i restaurace. Jenže severní pól leží v Severním ledovém oceánu, tam je hloubka asi 4000 metrů. Je to jednotvárná ledová krajina. Přístroje mohou mít odchylku třeba sto metrů, člověk si není jistý, jestli je přímo na místě. Tak tam chodí do kroužků, udělá foto. Když na místě zůstane hodinu, je už stovky metrů od pólu, protože led se pohybuje.
S čím jsou při cestě největší problémy?
Jde se po krách. Stlačený led vytváří ledové nakupeniny, Rusové tomu říkají torosy. Ty člověk nějak přeleze, ale led se taky trhá. Narazíte na vodu. Buď ji musíte obejít, nebo čekat až zamrzne a přecházet po tenkém ledě. Hrozí ale, že se propadnete. Mně se to naštěstí nikdy nestalo.
Už jste se někdy setkal s ledním medvědem?
Naštěstí ještě ně. Ale jsou tam a někdy obtěžují. Netroufal bych si chodit beze zbraně. Mám revolver, Astra 357 Magnum. Loni v květnu jsme na Špicberkách objevili čerstvé stopy. Ke vší smůle padla mlha, šli jsme napnutí, zbraně připravené ke střelbě. Po hodině se mlha zvedla a stopy pokračovaly do moře, ulevilo se nám. Na medvěda by se ale nemělo hned střílet, je chráněný. Ruské výpravě, která šla přes severní pól do Kanady, vlezl přímo do stanu. Zaplašili ho bleskem fotoaparátu. Já mám rakety. Když už střílet, tak brzy, protože medvěd se rychle pohybuje.
Byl byste schopen reagovat tak, jak říkáte?
Říkám si, že jsem připraven, ale nevím, jestli bych zůstal chladnokrevný. V noci spím s revolverem pod polštářem, nebo ho mám rovnou v ruce. Na spánek si kolem stanu rozestelu dělbuchy. Jsou propojené drátem. Když o ně medvěd zavadí, vytáhne se pojistka a vybuchne to. To by ho mělo odradit.
DOMA JE HORKO
Vadí vám zima?
Zima se dá přečkat. Ale jak začne foukat vítr, hned je to znát. Vznikají z toho omrzliny. Zima taky vadí. I když já se otužuji. Během zimy se budu na rybníce s tenkým ledem bořit do vody. To se mi může stát cestou na severní pól. Člověk pak nezpanikaří, když ví, co ho očekává. Každé ráno se sprchuji studenou vodou. Patří to k mé hygieně. Je to pro mě tak důležité, že jak se ráno neosprchuji, cítím se nesvůj.
Myslíte, že by národu pomohlo, kdyby se víc otužoval?
Být ministr zdravotnictví i financí, byl bych pro. Odpadla by spousta nemocí. Taky by se uspořila spousta energie, poněvadž by nebyly přetápěné byty. Já doma věčně vypínám topení. Žena to vždycky zapne a pořád se klepe. Já se doma často nemůžu ani vyspat, protože je mi horko. Potřeboval bych studenější byt.
Na severním pólu jste byl už dvakrát, kdy to bylo těžší?
Když jsem tam byl podruhé, s dalšími dvěma Čechy, vůbec to nebylo extrémní. Skoro bych řekl, že to byla procházka. Vrtulník nás vysadil na 89. stupni severní šířky a pochod trval týden. Teď už chodím sám. Má to svou sportovní hodnotu. Když jsem ve skupině, připadá mi to strašně jednoduché.
SÁM PŘES LEDOVEC
Vy jste ale sám přešel grónský ledovec. Neměl jste k tomu povolení, a dokonce ani vysílačku. Vůbec nikdo o vás nevěděl. To přece není legrace.
Sólové přechody jsou zakázány. Porušil jsem dva předpisy, šel jsem sám, a navíc pochod zasahoval do října, kdy už se na ledovec nesmí. Od prvního dne, když mě Eskymák vysadil z lodi, se mi nesmělo nic stát. Za mnou bylo moře a já musel přejít celé Grónsko. Stačilo vyvrtnout si nohu a byl jsem v koncích.
Vy jste z toho nebezpečí neměl hrůzu?
Mně se líbí, že se tam nedá nic obejít. Tady se dá všechno okecat. Na všechno máme výmluvy. Něco se nepodaří a je tisíc důvodů, proč to nejde. Tam nemůžete říct: Ano, je vichřice, máte pravdu, je minus čtyřicet a máte právo být ve stanu. Co tím na situaci změním? Jsem na jednom místě. Mám rozpočtenou dávku potravin a paliva. Když nepůjdu dál, tak zahynu. Tam nic neprojde, to je hezké.
Stává se vám někdy, že nemůžete nebo nechcete dál?
Když jsem šel přes Grónsko, potýkal jsem se každý den s něčím. To je od rána do večera. Ale nejhorší z celého dne je vstát. V tom mrazu, když je minus čtyřicet. Na všem kolem je námraza. Člověk na to sáhne a přimrzává. Ve spacáku je relativní teplo. Teď tam leží a má něco začít dělat, připravit si jídlo. Všechno je horší než tady v teple, jenom zavázat si tkaničku je velký problém.
ČISTÝ BOJ S ŽIVLY
Proč tohle všechno snášíte?
Líbí se mi ten čistý boj s přírodou. Jsem nevěřící, ale když jsem byl v Grónsku, tak jako by ten pán Bůh byl. Každý den byl jinačí. Vždycky si příroda vymyslela něco nového. Na začátku bylo teplo od moře, tak pršelo. Na ledovci začal foukat vítr, byl mráz. Jako naschvál. Jako by příroda říkala: Co tady děláš? Vrať se! Skoro dvacet dní jsem neviděl slunce. Pořád jsem šel v mlhách a vánicích. A najednou jako by toho příroda měla dost nebo si řekla: Já ho uspím. Přišel den a bylo hezky. Jako by mě chtěla navnadit, abych ztratil ostražitost.
Jak dlouho ta idylka vydržela?
Jen jsem se zastavil, vyčistil si batoh od sněhu, udělal si pořádek ve věcech. Dva dny bylo hezky. Ale pak jsem se probudil a přemýšlel, jestli to ráno jít dál. Byla vichřice, která rvala tělo. Líbí se mi, že se příroda chová ke všem spravedlivě. Ať jsem chudák nebo milionář. Jde mi o čistý kontakt, čistý boj s přírodou. Já nepoužívám ani psy, skútry nebo padák jako Messner, když šel přes Grónsko.
Máte v takových chvílích strach, co se může přihodit?
Člověk má práci, takže nestačí přemýšlet nad tím, co kdyby. Třeba mi nešel vařič. No, co teď s tím? Když si neuvařím, tak umřu, protože nebudu mít tekutiny. Měl jsem chuť s tím praštit. Ale musel jsem se držet na uzdě. Teprve v klidu ve stanu si uvědomím, že třeba něco mohlo špatně skončit.
Ohrozila vás někdy nějaká nehoda?
V Grónsku mi najednou bouchnul benzin a začalo mi hořet ve stanu. Došlo ke samovznícení, přeskočila jiskra. Chvilku jsem koukal. Naštěstí jsem měl otevřené okénko. Láhev jsem vyhodil a rozlitý benzín, který hořel, jsem nějak uhasil. Propálilo mi to stan na několika místech. Nezbývalo než vzít jehlu, záplatu z obalu stanu a v tom strašném mrazu to zašít. Nešlo říct, někdo to udělá. Musel jsem ten problém vyřešit.
Jak dlouho vám trvalo než jste zdolal grónský ledovec?
Šel jsem měsíc i s nástupem od moře, pět dní mi trvala vynáška materiálu. Těšilo mě, že jsem to překonal v dobré fyzické kondici. Posledních pětadvacet kilometrů k letišti už jsem valil. Nejvíc jsem se bál, abych tam nezapadl do nějaké trhliny. Ledovec je strašně rozsekaný a má tloušťku přes tři kilometry. Kdybych tam spadnul, už se nedostanu ven. Když jsme šli poprvé s dvěma kamarády, zhubli jsme o deset kilo, byli jsme úplně omrzlí, nohy zrasované.
Co děláte, když jste třeba měsíc sám a všude okolo není nic jiného než led?
Je to jiný svět než tady. Jsem na grónském ledovci a vím, že až tři sta čtyři sta kilometrů odtud je civilizace, nějaká eskymácká osada. Jsem vlastně sám na ledovci, který má přes dva miliony kilometrů čtverečních. Já tam jsem jediný živý tvor. Svítí polární záře. Najednou jdete a při západu slunce vidíte nad obzorem několik sluncí. Jsou to zvláštní prožitky. Člověk má čas přemýšlet.
O čem třeba?
O všem možném. V Praze pořád člověk někam spěchá, nemůže se zamyslet, nemůže se soustředit. Tak si přemýšlím, filozofuji. I když někdy nemám ani čas, abych si napsal do deníčku pár vět, co se událo. Ale když šlapu, slunce svítí a nemusím se věnovat orientaci, přemýšlím. Mně je tam dobře.
STAČÍ JEDNO TRIČKO
Co při svých cestách jíte?
Mám speciální stan, veliký akorát pro mě. Jak si ho postavím, můžu si tam vlézt, vařit si v něm a dělat veškerou činnost. Vaření ale omezuji na minimum, aby mi věci nenavlhly. To je pro polárníka nejdůležitější. Stačí, aby spacák vsákl pár kapiček a člověk pak chřupe led. Vlastně nevařím, jen namočím jídlo v horké vodě. Strava je založena na instantních polévkách. Ráno jednu, večer tak dvě. Nakrájím do toho máslo. Do všeho, i do čaje, dávám tuk. Má nejvíc kalorií. Během cesty dělám krátké zastávky, něco slupnu. Čokoládu si sám vařím podle vlastního receptu. Využívám potraviny zbavené vody. Šetřím na váze. Třeba šunka bez vody spadne na třicet procent. V Praze kupujete sedmdesát procent vody.
Dá se v podmínkách Arktidy udržovat hygiena?
Čistím si zuby. Kdyby se zkazily, byl by to problém. Přes Grónsko jsem přešel v jednom tričku. Na kůži se vytváří tuk, který chrání před mrazem. Taky toho nemůžu s sebou moc tahat. Hlavní je jídlo a benzin. Bez toho umřu. Ruský polárník Malachov se třeba každý den holí. Lidé si představují polárníka jako zarostlého zálesáka. Ale vousy jsou nepraktické. Tvoří se na nich led a rampouchy přimrzají k oděvu. Pak se musí nožem odřezat.
Jak chodíte v takovém mrazu na záchod?
Moje strava je koncentrovaná, takže moc odpadů nevzniká. Tělo toho hodně spotřebuje. Ve stanu mám tři místnosti. Ložnici, kuchyňku a prostor pro odložení věcí, kde není podlážka. Ten mi slouží na močení, převalím se tam a nemusím jít ven. Na velkou stranu musím jednou za dva dny. Složím vnitřní stan, takže mám pod sebou jenom sníh, ale jsem chráněn tropikem, vrchní částí stanu. Udělám potřebu a zasypu to sněhem. Pokud to na mě přijde cestou, závětří se těžko hledá. To je nepříjemné, musím to provést co nejrychleji.
ZEMĚ MÁ DVA PÓLY
Přežít týdny za pochodu v krutém mrazu je extrémní sportovní výkon. Myslíte, že by to zvládl některý vrcholový sportovec?
Na pochody v Arktidě je důležité mít zkušenosti. Uvařit si, postavit stan ve větru, což je strašný problém. Umět se v tom prostředí pohybovat. Potom je psychika, člověk nesmí podlehnout podmínkám. Fyzička je v některých případech až na třetím místě. Já doma cvičím, dělám kliky, trochu posiluji. Ale ne moc. Uznávám, že na světě je mnoho lidí s lepší kondicí.
V Grónsku se každý rok v dubnu koná závod Arctic Circle Race, o němž se říká, že je nejtvrdší na světě. Zúčastnil jste se někdy?
Připravoval jsem se, ale nevyšlo mi to termínově. Jednou se tam chci podívat. Závod se koná v Sisimudu, druhém největším městě Grónska. Trvá tři dny a každý den závodníci urazí padesát kilometrů. Účastní se olympijští vítězové, ale i normální běžkaři. Já jsem na závod trénoval čtyřiašedesátiletou ženu. Předběhla i mnohem mladší muže. Jeden závodník kdysi řekl: Nevadí mi, že jsem omrzlý a amputovali mi prsty, ale vadí, že jsem nedoběhl do cíle.
Severní pól už znáte dobře, neláká vás podívat se na druhou stranu zeměkoule?
Mám cíl dojít na severní i jižní pól v jednom kalendářním roce. Chci jít sólově klasickou cestou. Na severní pól z mysu Artičeskyj v Severní zemi, na jižní ze základny Patriot Hills. Na severní pól to budu mít asi tisíc kilometrů, na jižní ještě o něco dál. Chci se o to pokusit v roce 2001. Když se mi to podaří, budu klidnější. Nejde mi o prvenství. Líbí se mi to a dráždí mě to. V té době mi bude padesát let. Doufám, že se mi podaří sehnat sponzory a vydržím s kondicí.
