Stane se vám vůbec někdy, že vás něco naštve?
Jsem velmi šťastná a užívám si života. Ale mám city jako každý jiný. Je spousta věcí, které mi lezou na nervy.
Jaké to bylo, když jste jako malé děvče začala předbíhat starší kluky?
Nepamatuji si, kdy to bylo poprvé. Když jsem s nimi začala soutěžit, bylo mi velice málo, tak pět. Můj bratr je o pět let starší a hráli jsme si spolu. Nemyslím, že kluky moc štvalo, že je porážím. Spíš si mě vždycky při různých hrách vybírali do týmu. Velmi brzy jsem se tak naučila soutěživosti. Hodně mi to pomohlo.
Opravdu jste si nikdy nehrála s panenkami?
Jako dítě jsem žádné neměla. Vždycky jsem si hrála s kluky. Pořád jsme běhali venku. Na panenky jsem opravdu neměla čas.
Měla jste hezké dětství?
Myslíte, že moje dětství nebylo snadné? Já bych řekla, že jsem měla štěstí. S bratrem nás vychovávala máma. Dělala to skvěle a snažila se, abychom byli šťastní. Naučila nás, jak se ve světě chovat a vysvětlila nám, jak to v něm chodí.
V roce 1981, ve svých šesti letech, jste toužila chodit po červeném koberci pro slavné osobnosti tak jako princ Charles a princezna Diana při jejich svatbě. Kdy jste se slávy nabažila?
Když jste mladý, tak chcete, aby vaše jméno bylo slavné. Vy asi taky chcete psát co nejlépe, třeba za to dostat Nobelovu cenu. A já chci být nejlepší v tom, co dělám já. Jenže když jste mladý, neuvědomujete si, jaké oběti musíte přinést.
A jaké přinášíte vy?
Musím trénovat pět šest hodin denně, hodně cestovat, sedět před lidmi, kteří se vás ptají na váš život. Když se to stane normou, člověk zjistí, že jsem si možná tolik slávy přát neměla.
To znamená, že teď vám sláva vadí?
Určitě znamená ztrátu soukromí. Jsem pořád pod dohledem. Když zaběhnu stovku za 11,20, což je považováno za pomalé, všem je jedno, že byl zrovna protivítr 2,9 metru. Kamkoliv přijdu, snažím se působit nenápadně. Ale zároveň se musím tvářit, že jsem v pohodě. Všichni se na mě dívají. Ale rozhodla jsem se dobrovolně.
Co vám dává běhání?
Je to jen práce.
To nemyslíte vážně, že?
Ne. To, co dělám, mám opravdu ráda. Jsem šťastná. Je mi dvacet šest, cestuju po světě, poznávám lidi. Mám docela štěstí, že jsem v tom, co dělám, opravdu dobrá. Usnadňuje mi to situaci. Když běhám rychle, život je dobrý. Když ne, jde to ztuha.
Autor vaší životopisné knihy tvrdí, že máte mužské ego. Co vy na to?
Jde o to, jak jsem soutěživá. Když mi o něco jde, jsem velmi důsledná. Před olympiádou v Sydney jsem řekla, že chci pět zlatých medailí. Hodně lidí by to asi neřeklo. V roce 1997, kdy jsem začínala závodit, jsem řekla, že sprinterské světové rekordy je možné překonat. Myslím, že od roku 1988, kdy je Florence Griffithová-Joynerová vytvořila, jste to od nikoho neslyšeli. Lidé jsou na něco takového zvyklí spíš od mužů.
Kdysi jste plánovala vrátit se po atletické kariéře k basketbalu, který jste dřív také hrála na vrcholové úrovni. Platí to ještě?
Určitě to nebude brzy. Pořád chci ještě hodně dokázat v atletice. Chci běhat až do olympiády 2008 v Pekingu.
A pak už ne?
Bude mi dvaatřicet a myslím, že to bude čas konce mé kariéry. Nevím, jestli bych vydržela běhat do čtyřiceti. Doufám, že vyhraji ještě jednu zlatou olympijskou medaili a snad se mi podaří vytvořit nějaký světový rekord. Pak se budu věnovat i jiným věcem než jenom atletice.
Třeba novinařině, že? Už jste komentovala několik atletických závodů a basketbalových zápasů...
Na vysoké škole jsem studovala žurnalistiku a komunikaci. A v posledních letech jsem si to párkrát vyzkoušela. Bylo to jednoduché, protože jsem mluvila o tom, co dělám a co mám opravdu ráda, o atletice a basketbalu. Byla to skvělá zkušenost.
A jak se vám líbilo spolukomentovat olympiádu v Salt Lake City?
Lidé z televize po mně chtěli názor, a já ho říkám přímo. Když si myslím, že je curling nudný, tak to taky řeknu. A když si naopak myslím, že jízda na bobech je zábavná, řeknu to taky. Někdy ale bylo těžké učit se technické detaily různých sportů.
Už jste dělala rozhovor s někým slavným?
Vrcholem mé krátké reportérské dráhy bylo interwiew s Michaelem Johnsonem po jeho posledním závodě kariéry, loni v Brisbane na Hrách dobré vůle.
Jaké to bylo?
Vždycky je zajímavé, když máte možnost povídat si s někým, kdo ve sportu něco dokázal, koho obdivujete. A když toho člověka znám a třeba jsme i přátelé, samozřejmě mi to v rozhovoru pomáhá.
Setkáváte se hodně se známými lidmi?
Už jsem potkala pár lidí, kterých si hodně vážím. Třeba Nelsona Mandelu a Muhammada Aliho. Byla jsem z toho úplně vedle. Pěkně jsem blábolila. Sednout si s Mandelou a povídat si s ním, to by se mi líbilo.
Vaše matka se narodila v africkém Belize, jaký k téhle zemi máte vztah?
Po vítězné stovce na olympiádě jsem nesla s americkou vlajkou i vlajku Belize. Mám tam funkci sportovního ambasadora a pozemek.
Budete tam žít?
Jednou bych to s mou rodinou chtěla. Je to nádherná země, a pokud to půjde, chtěla bych tam strávit zbytek života.
Teď jste doma v Americe. Říká se, že z cest telefonujete svému psovi. Je to pravda?
Mám psa čau čau. Kdysi jsem mu volala, ale byla to jen krátká konverzace. Teď nejsem z domova zase tak často, takže už nevolám.
Unavuje vás cestování?
Už jsem se něco nacestovala. Takže už znám pár dobrých triků, jak se aklimatizovat, kamkoliv přijedeme.
Věděla jste vůbec, kde leží Ostrava?
Přiznám se, že jsem musela otevřít mapu. Ale těším se tam. Slyšela jsem od ostatních atletů samou chválu.