Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřil k nejlepším křídlům v Evropě. Zlatá ruka, říkalo se při jeho téměř neomylné střelbě. Kdyby se narodil o dvacet let později, zřejmě by hrál v některém špičkovém evropském klubu a vydělával spoustu peněz. „Ty peníze mě netrápí,“ říká smířeně Brabenec. „Ke konci kariéry jsem si také trochu vydělal. Od devětaosmdesátého jsem byl tři roky v maďarském Debrecenu a tam mě platili dost slušně. Ale hrát dnes, byl bych v NBA.“
Kdo Brabence zná, potvrdí, že by pro ten cíl udělal cokoliv. Vždy byl nesmírně ctižádostivý, přidával si po tréninku, dřel, aby byl nejlepší.
Ještě jako aktivní basketbalista začal trénovat. Jako hrající kouč působil v Debrecenu, Trenčíně, Žďáru nad Sázavou a Ústí nad Labem. Pak trénoval tři roky prvoligový ženský tým Repros Brno, poté šel do Banské Bystrice. Nyní působí znovu jako hrající trenér v béčku brněnských Houserů ve třetí lize.
Ve srovnání s hvězdnou hráčskou kariérou není ta trenérská žádná sláva. Proč? „Asi jsem udělal chybu, že jsem v roce 1998 odešel do Banské Bystrice. Mečiar prohrál volby, na sport najednou nebyly peníze, tak jsem se předčasně vrátil. Doma ale byla všechna trenérská místa obsazená, většinou mladšími kluky, než jsem já,“ vysvětluje Brabenec.
Pomalu se smiřuje s tím, že se v trenérské branži nedočká poct, jakých dosáhl jako hráč. I když už má děti velké, syn Kamil hraje hokejovou extraligu v Českých Budějovicích a dcera Andrea se momentálně živí basketbalem v Belgii, s platem hrajícího trenéra ve třetí lize by s manželkou nevyžili.
„Mám toho víc. V Houserech dělám i manažera, v dalším brněnském klubu BVK trénuju dorostence, nějaká koruna kápne ze zprostředkovatelské činnosti. Hlavně jsem ale potkal před pár lety na hřišti Miroslava Koláčka, nynějšího šéfa Houserů, a ten mě zaměstnává.“
Podnikatel Koláček staví firmám stánky na veletrzích. „Co dělám já? Normálního dělníka. A strašně mě to baví,“ tvrdí Brabenec a popisuje, jak taková práce vypadá. „Je to taková skládačka, ale tahají se při tom třeba i stokilové traverzy. Do důchodu bych to asi dělat nemohl. Ale Mirek říká, že si mě vychovává jako šéfa jedné takové stavební party. Aby nemusel všude jezdit.“
Sestavení expozice trvá obvykle pět dnů. Četa pak jede domů a po skončení veletrhu se vrátí stánky demontovat. Potom pokračuje na další štaci. „Je to slušně placené, přibližně čtyřicet tisíc za akci. Jenže já kvůli basketbalu nemůžu být pořád pryč. Takže jezdím jen občas. Obvykle mě Mirek posílá do zemí, kde je třeba se domluvit se zákazníkem anglicky, třeba do Itálie nebo Holandska. Ale stavěl jsem i v Německu a Rusku.“
Šéf klubu nemá s Brabencem jen pracovní plány, rád by ho viděl ještě v nejvyšší soutěži. „Jenže já se do toho nehrnu,“ tvrdí Brabenec. „Basket šel hodně k silovému pojetí a to mně nevyhovuje. Už nemám rychlost, abych utekl a vystřelil. A když dribluju, pořád do mě někdo strká a rozhodčí nic. Na to si nezvyknu. A abych se někde postavil do rohu a čekal, až mi spoluhráči vytvoří šanci, tak to by mě nebavilo.“
KAMIL BRABENEC
Narozen 4. února 1951 Nejlepší ligový střelec (11 029 bodů), nejvyšší basketbalovou soutěž hrál do 44 let.
Za patnáct let sehrál v reprezentaci 403 zápasy.
Byl v týmu, který získal bronz na ME 1977 v Lutychu a 1981 v Praze, stříbro v roce 1985 ve Stuttgartu, byl šestý na OH 1976 v Montrealu.