Bylo to jako ve zlém snu, z něhož vás uprostřed noci někdo probudí a utěší. Ale plážové volejbalistky Martina Hudcová a Tereza Tobiášová jej v prvním zápase olympijského turnaje zažily ve skutečnosti. Utkání proti americkému páru Mayová - McPeaková už trvalo přes čtvrt hodiny, ale česká dvojice stále čekala na bod. Blížil se potupný konec. Všechno, co se mohlo zkazit, se pokazilo. Když už Hudcová s Tobiášovou vybojovaly podání, často ho promarnily, míče končily v autu nebo v síti. Naopak při servisech druhé strany se na sebe několikrát jen bezmocně podívaly. Základ hry, příjem, přesná přihrávka a přehrání míče, to bylo většinou nad jejich síly. "Bylo to na nervy," řekla Tobiášová. "Zápas trvá, musely jsme hrát dál. Nebyl by to první kanár. Už jsem jich spoustu dala i dostala." Po šestnácti minutách a dvaceti vteřinách Tobiášová plácla do balonu a poslala ho přes blok do hřiště kousek od čáry. Bod číslo jedna. Hlasatel na oslavu dlouze zahučel do mikrofonu a hlediště bouřilo. Podle zvyku, který platí všude na světě, přálo slabším. Český pár se na hřiště dostavil roztřesený a jakoby bez motivace. Už jeho účast na olympiádě je malý zázrak. Tobiášovou před třemi měsíci operovali kvůli komplikovanému zánětu slepého střeva. V době olympiády ještě vůbec neměla sportovat. "Urychlila jsem to asi o měsíc a půl. Ale pořád nejsme sehrané," řekla. Zdá se, že obě byly před utkáním smířené s pasivní rolí. "Šly jsme do toho s respektem. Nečekaly jsme, že vyhrajeme," prohlásila Hudcová. "Ale chtěly jsme, aby to vypadalo. Ne hned pohrávat devět nula." První start na olympiádě, silný soupeř, úchvatné prostředí centrálního kurtu a deset tisíc skandujících diváků. To vše s nimi udělalo své. Nakonec prohrály 5:15 a budou hrát v opravách.
18. září 2000
