Poslední sice jen o bod, ale prohrály polovinu zápasů, všechny tři se silnějším soupeřem.

V tomto kontextu, byť je kategorie U20 podceňována, jsou medaile ročníku 1997 U16 a U17 v absolutně o ničem. Na federaci si je mohou dát z vitrínek někam hluboko do šuplíku.

Kdo z těch našich dívek má šanci hrát příští rok za dospělé ? Ani jedna. Když si ostatní družstva ještě hrála s panenkama, my jsme produkovali složité systémy. Když by měly holky jít se svýma klukama na večeři slavit úspěchy, tak zjistíme, že jsme nevychovali ani jednu hráčku s nadstandardními herními činnostmi. Kdy bude z našeho pohledu zase tak silný ročník, aby postoupil a užil si účast v divizi A ?

To brečení o smůle, linoucí se z úst našich trenérů je již strašlivé a zprofanované. Je to sport. Vyhrává tam lepší. Nejednalo se o jeden zápas, kde se mohou skutečnosti sejít. Jednalo se o turnaj. Ve sportu vyhrává ten, kdo dá více bodů. V tenise vyhrává ten kdo vyhraje poslední míček. Byli jsme lepší, ale prohráli jsme ? Trenéři, kteří nejsou schopni reflexe nemohou být trenéry.

Úspěchy u16 a 17 se skutečně promítnout do u20 nedaří. Jestli je to přílišnou orientací na výsledky v mladším věku je na hlubší rozbor, ale něco je špatně a vymlouvat se na smůlu je v tomto případě trapné a k řešení to nepovede. Nicméně nesouhlasím, že by v r.96/97 nebyly hráčky s potenciálem. Problémem na ME byla rozehrávka a to se pak odrazí na všech.