Je notně potlučená, ale pořád s vědomím, že mohlo být hůř. „Ozývají se jiné bolístky než v pátek, ale myslím, že to bude v pohodě,“ uvedla Rosolová v sobotu dopoledne v bělehradské Kombank Areně, kam přišla fandit svému příteli, jímž je vícebojař Adam Sebastian Helcelet.
V úvodní den halového mistrovství Evropy se ve svém rozběhu na 400 metrů dostala do mlýnice a nekontrolovatelně letěla k zemi. Výsledek? Na krku zpevňovací límec, na těle šrámy. „Ruku mám strašně sedřenou, začalo mě bolet rameno a koleno. Uvidíme doma,“ líčila atletka. „Vůbec nevím, jak se to seběhlo. Po pádu jsem nevnímala.“
Co si tedy vybavíte?
Vím, že se kolem mě seskupila spousta lidí, ale začala jsem pořádně vnímat asi až po patnácti minutách v nemocnici. Pamatuju si spíš ústřižky z toho, co se dělo potom.
Viděla už jste pád na videu?
Ráno jsem si ho pustila. Vůbec jsem třeba netušila, že jsem šlápla na rantl, že jsem nohou sejmula bedýnku. To jsem vůbec nevnímala. Naštěstí to noha přežila, asi budu ze železa (úsměv).
Viníte Francouzku Gueiovou, kterou pořadatelé nejprve diskvalifikovali, ale pak mohla zpět do soutěže?
Když jsem se na to pak dívala, úplně za to nemohla; postrčili ji taky. Je to hala, stane se to. Věděla jsem, že semifinále nepoběžím, tak jsem ani nechtěla podávat protest. Bylo by to z mé strany zbytečné.
Dal se pád aspoň trochu kontrolovat?
Nevím. Když padám, často mi přijde, že tak nějak zpomaleně – ale tady to bylo takové zrychlené. Nic z toho nevím. Kdo mě žďuchl, kdo mě podkopl... Jen jsem najednou letěla na zem. Až pak jsem zjistila, že jsem šlápla na mantinel a praštila se hlavou o něj. Až jsem si říkala, proč tam vůbec jsou. Množství různých předmětů u trati je hodně nebezpečné.
Drsnou kolizi jste pod střechou zažila už podruhé. Nesebere vám to chuť do halové atletiky?
Méně kontaktní je jen šedesátka, tam bych moc neuspěla. To se prostě stane. Bohužel jsem chytla běh, kdy jsme sbíhaly všechny nastejno. Příště asi musím sbíhat rychleji.
Co vlastně člověk v tu chvíli řeší? Bolest? Vztek? Naštvání?
Naštvala mě jen paní, která mě tahala pryč z dráhy. Vím, že probíhal závod, ale já byla celá bolavá, nemohla jsem se nadechnout a ona mě chytla za ruku a táhla, což bylo trochu drsný. Pak už jsem byla ráda, že jen ležím. A zážitek z nemocnice byl taky drsný.
V jakém smyslu?
Personál byl dobrý, asi mají zkušenosti ještě z války. Ale vybavení je asi taky z války, možná ještě starší... Byla jsem ráda, když jsem se pak dostala na hotel. Nikdy jsem takhle nebyla na pohotovosti u nás, ale myslím si, že v Česku můžeme být rádi za to, co máme doma. Jakou máme péči. Kdyby lidé víc cestovali, zjistili by, že české zdravotnictví na tom není tak špatně.
