„Chtěl bych zůstat co nejdéle, protože mě basket pořád hrozně baví. A dočkat se třeba finále, v němž budeme mít ještě větší šanci na zlato než letos,“ říká jeden z hlavních strůjců děčínské doby stříbrné, historicky nejúspěšnějšího období klubu.
Třikrát za sebou ve finále NBL, jak vám to zní?
Krásně. Kdyby někdo přišel před třemi roky, že budeme třikrát za sebou ve finále, asi bychom tomu nevěřili. Ale ten tým funguje skvěle a já jsem rád, že jsem u toho. Zažít to je nádherné. První finále bylo skvělé, loni to bylo trochu jiné, ale letos zase o to úžasnější, že s tím nikdo nepočítal. Hodně lidí nám nevěřilo a my to zase dokázali. O to je to krásnější zážitek.
Hodně se mluvilo o tom, jestli jste neměli hrát finále s Nymburkem raději ve své hale než na zimním stadionu. Co si o tom myslíte s odstupem času?
Zimák je zážitek pro nás hráče i pro fanoušky. Přišlo přes tři tisíce diváků, to je nádhera. Všichni jsme sice doufali, že v tom součtu dvou zápasů by finálový výsledek mohl být jiný, ale kdyby nám v tom prvním finálovém zápase na začátku tak neujelo, tak se to třeba mohlo povést. Ale určitě to nebylo zimákem, protože pak jsme tam 35 minut odehráli dobrý zápas. Škoda těch pěti minut, kdy nás Sant-Roos totálně zničil a Nymburk rychle vedl 13:0. Vletěli na nás a nám chvíli trvalo, než jsme se s tím sžili.
Nepomohlo by kouzlo vaší haly, kde se lépe orientujete a v níž jste uškvařili už kdejakého soupeře?
Nevím. Já jsem byl ten, kdo říkal, že chce hrát na zimáku. Maroldovku zbožňuju, ale nemyslím, že by nám to nějak zvlášť pomohlo. Na zimáku byla úžasná atmosféra.
Nymburk získal 14. titul v řadě, jeho dominance je pořád obrovská. Ozývají se hlasy, že by ani neměl hrát NBL, případně se vymýšlejí systémy, jak ho do ligy začlenit. Jaký je váš názor?
Nymburk má nejlepší hráče, hraje kvalitní evropské soutěže a já jsem rád, že se to finále aspoň trochu uzpůsobilo, protože každý ví, že na tři zápasy se Nymburk prostě porazit nedá. Tady to bylo trošku jiné, šance byla. A uvidíme, jak to bude v dalších letech, protože v Nymburku se teď třeba budou dít nějaké věci. A já doufám, že se třeba ještě dočkám finále, kdy to nebude úplně dopředu dané.
Letošní finále se hrálo jen na dva zápasy s tím, že v případě vyrovnané série by rozhodovalo skóre. Jak se vám zamlouvala tato varianta?
Mně by se nejvíc líbilo superfinále, ať by to bylo kdekoliv. Klidně v Praze v O2 Areně. Byl by to skvělý zápas úplně pro všechny. Ale už tento systém byl dobrý. Pro nás byla výhoda, že jsme začínali doma, Nymburk v tomto ustoupil, klobouk dolů před nimi. Povedlo se aspoň nějakým způsobem vymyslet, aby to bylo zajímavější.
Do finále se s vámi letos moc nepočítalo, ale vy jste všechny překvapili. Čím to?
Když jsme postoupili do semifinále přes Kolín, řekli jsme si, že chceme Pardubice potrápit a že je můžeme i vyřadit. A to se nám nakonec podařilo celkem jasně. Určitě jsme Pardubice zaskočili, protože nadstavbovou skupinu A1 jsme neodehráli moc dobře, pořád jsme tam něco hledali. Na druhou stranu jsme díky tomu měli respekt a to nám pomohlo.
Znejistili jste Pardubice tím vítězným vstupem do semifinálové série?
Určitě byl důležitý ten první zápas, který jsme tam vyhráli. Byl na ně větší tlak a my toho využili. Pak se ten tlak ještě vystupňoval a karty se trochu obrátily. Oni pořád věřili, že to byla jen náhoda a že ty další zápasy vyhrají, že jsou lepší. Ale my prostě ukázali, že ten náš netalent, jak se nám občas posmívají, je někdy víc než talent.
Jak hodnotíte poslední sezonu z osobního pohledu?
Týmu jsem pomáhal, jak jsem mohl. Zase jsem se v tom trošku plácal kvůli zranění kolena, ale snad jsem i trochu pomohl. Hlavně jsem se snažil, abychom pořád drželi spolu. Nejsem hráč, co by byl smutný z toho, že nedává 12 bodů za zápas. Snažím se pomáhat týmu a jsem rád, že jsme to nakonec dotáhli k tomu stříbru. Já budu vždy ten, kdo povzbudí, když se druhému daří, než abych záviděl. Jsem rád, že můžu být u toho, pořád mě to baví.
Ale ani tahle sezona se neobešla bez zranění. Limitovalo vás zranění kolena hodně?
Je fakt, že v období kolem Vánoc jsme se v tom trochu plácal. Doteď ani nevím, co se mi stalo. Vím jen, že jsem byl zraněný, ale pořádně nevím, co to bylo. Ale jsem rád, že jsem mohl pak v tom play-off fungovat. Už mě to bolelo jen stářím, jinak to bylo v pohodě. (smích)
Bude vám 35 let, nepomýšlíte na konec kariéry?
Dokud budu tomu týmu něco dávat, tak budu chtít hrát. Až budu vidět, že to je k ničemu, řeknu, že už to nejde. Nebo mi řekne klub, že už se mnou nepočítá. Ale doufám, že mi to ještě nějaký rok vydrží. Nedávám si žádný termín, že bych řekl, že budu třeba za rok končit.Třeba to bude za pět let, třeba za dva roky, uvidíme, jak to půjde.
A jakou bude mít v příští sezoně Děčín motivaci po těch třech stříbrných medailích v řadě? Na co teď budete útočit?
Uvidíme, jak na tom bude Nymburk po odchodu pana Jansty (bývalý šéf klubu). Asi nebudou chtít slevit ze svých ambic nikdy, ale to my taky ne. A případné další finále by nám určitě nezevšednělo. Pan Chrastný (šéf Děčína) před touto sezonou říkal, že by chtěl třetí stříbrnou hvězdičku, tak jsme mu ji dali. Tak třeba teď zase přijde, že by chtěl čtvrtou.
