„Můžeš hrát špičku v 1. lize, ale tady je všechno jinak v rychlosti přemýšlení, uvažování, rozhodování, to je ten základ. Nebýt zbrklý, ale hrát s rozmyslem.“
Ježek přemýšlivý je, i proto věděl, že jeho čas teprve přijde. „Všichni chtějí každou ne minutu, ale vteřinu na hřišti. Kluci mají o hodně větší zkušenosti než já,“ chápal v průběhu sezony menší vytížení.
Ovšem přišel finiš sezony, zdravotní kalamita v mužstvu a jeho minutáž raketově vystřelila. Zatímco v semifinálové sérii s Prostějovem hrál v každém zápase zhruba pět minut, ve finále s Nymburkem pokaždé víc jak dvacet!
„Jeho příběh je jako z čítanky,“ vyprávěl po finále na zimním stadionu děčínský trenér Pavel Budínský. „Z hlediště na hřiště. Ještě loni jako hráč druholigových Litoměřic se byl podívat na zimáku na naše historicky první finále v NBL a teď sám běhal po palubovce. Splnil si klukovský sen a potěšil mě – o tomhle se mu asi ani nezdálo.“
Ježek po střetnutí, které hltaly téměř čtyři tisícovky fanoušků, zářil: „Užil jsem si to naprosto neskutečně, tohle je můj nejlepší sportovní zážitek života!“
Letos měl křídelník zážitků nepočítaně. Vždyť startoval i v All Star Game při smečařské soutěži. „O tom se mi ani nesnilo. Byla čest hrát po boku takových hráčů.“
A to i díky tomu, že se zvedá pod trenérem Budínským, pod nímž je zápřah obrovský, ale lepšího by těžko našel. „Už v přípravě v Německu a v Polsku pro mě bylo velké zjištění, že se basketbalově musím posunout o hodně dál. A že to vezme ještě nějaký čas. Věřím, že v další sezoně se naplno projeví, co se do mě vložilo,“ myslí už na nový ročník.
Poprvé vyběhnout před vyhlášené děčínské publikum, které pravidelně plní Armex Sportcentrum, to byla i pro Ježka pohádka. Byť se chvilku klepal jako rosol. „Neskutečný!“ žasne neustále. „Poprvé, když jsem nastoupil v Děčíně, jsem párkrát nedal základní koše... Nervozitu ale musíš hodit za hlavu, to jinak nejde.“
Pomůže i parta, na níž Válečníci také vystavěli své úspěchy. „Můžu srovnávat jen s Litoměřicemi, tam jsme byli všichni taky pro každou srandu. Jsem rád, že se to v Děčíně opakuje. Já si hrozně vážím, že s kluky je velká legrace a dokážou vymyslet takové věci, kterým se člověk bude smát ještě týden dva.“
Třeba klubový ples s půlnočním tanečkem basketbalistů, to už je děčínský kolorit. „Kluky jsem víceméně znal, tu kulturu Děčína ne až tolik. Ale bylo mi to vysvětleno docela rychle po mém příchodu,“ směje se Ježek. „Nejsem tady pořád zažitý, ale už se blížím k tomu, aby mě kluci brali jako sobě rovného.“
I spoluhráči se jistě vyptávali na jeho dědu Tomáše Ježka, porevolučního politika. „On je nejen bývalý ministr, ale i bývalý basketbalista,“ prozradil. „S babičkou mi fandí a stojí za mnou. A já stojím za nimi a za celou svojí rodinou, na kterou jsem pyšný.“
Tomáš Ježek sloužil v Pithartově vládě v letech 1990–92 coby ministr bez portfeje pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
„Občas jsme se setkávali s tím, že ho někdo na ulici poznal a on dostal sodu za to, co udělal. Já si nemyslím, že udělal něco špatného, naopak nastartoval českou ekonomiku,“ míní Ježek. „Každý, kdo si tím není jistý, ať si to načte, vyhledá. Děda publikoval řadu knih.“
Exministr není biologický dědeček 26letého děčínského basketbalisty. „Moje maminka se rozvedla a vzala si mého nynějšího otce, který je připsaný na můj rodný list, vychoval mě a já ho beru jako svého originálního otce. A jako originálního beru i svého dědu. I když nejsme krví spjatí, ale to přece být nemusíte...“
Sport, to je velké téma v Ježkově rodině. „Pokrevní babička s dědou byli nadaní atleti, basketbalisté a volejbalisté. U nás se to musí hejbat! Když se neprobudíte v sobotu do devíti hodin, dostanete bičem po zádech,“ řehtá se.