"A teď naplno," zazní povel, po němž začne voda v padesátimetrovém bazénu náhle vřít. Všichni poslechnou, nikdo si nedovolí polevit. Už i tihle malí, desetiletí plavci z Plaveckého klubu Zlín ví, že lepšího učitele by sotva mohli dostat.
I třináct let po letních hrách v australském Sydney zůstává Daniel Málek jediným českým plavcem, který od rozpadu federace postoupil do velkého olympijského finále. Na prsařské stovce i dvoustovce dohmátl pátý.
"Děti jsou na mě hrdé a pyšné. Pár holek a kluků z jiných klubů si za mnou přišlo pro podpisy," usmívá se zlínský rodák Málek, který v sobotu oslavil kulaté 40. narozeniny.
Pomáhá vám při trénování, že jste byl úspěšný plavec?
V tomhle směru to mám u dětí trochu snadnější. Více ke mně vzhlížejí. Autorita je přirozenější.
Dá se už v tomhle věku poznat, jestli můžete mít v bazénu svého nástupce?
Máme ve skupině pár nadějných jedinců a jsou také ve starších ročnících. Už mě napadlo, že bych si mohl svého nástupce vychovat. Zkušeností na to mám dost. Plaval jsem pěknou řádku let a ještě si to velice dobře pamatuji. Plavcům mám co říct a dát. I na závodech.
Co chybí českým plavcům, aby se dostali do olympijského finále?
Netěší mě, že mě zatím nikdo nenapodobil. Byl bych raději, kdyby nás bylo více, co zviditelní republiku. Je potřeba, aby se u těch největších talentů sešlo všechno dohromady. Musí to být sportovně zdatný jedinec s dobrým citem pro vodu a zároveň inteligentní, který to má v hlavě v pořádku. Talentů tady byla spousta, třeba i ve Zlíně. Ale brzo skončili nebo měli zranění. Všechno si musí sednout, konkurence je neskutečná. Pořád se přiostřuje a nevím, kde to až skončí. I když jsou výjimky jako Phelps (osmnáctinásobný vítěz olympiády). U něho se všechno sešlo a ještě navíc s vlastností, která je pro spoustu jedinců na obtíž. A to je hyperaktivita. On byl hyperaktivní dítě. Plavání ho bavilo a vybil se při něm. Tím tuplem pak byly jeho výsledky vynikající. Bude asi hodně dlouho trvat, než ho někdo překoná.
Daniel MálekNarodil se 25. května 1973 ve Zlíně a je nejlepším českým plavcem od rozpadu federace v roce 1992. Specializoval se na prsařské disciplíny. Vrchol kariéry zažil v roce 2000. Na olympijských hrách v Sydney se dostal v nejsilnější světové konkurenci do finále na sto i dvousetmetrové trati a obsadil tam shodně pátá místa. Na následném evropském šampionátu v krátkém bazénu získal kompletní medailovou sbírku. Aktivní kariéru ukončil v roce 2008. Je inženýrem ekonomie, momentálně se ale živí jako realitní makléř. V Plaveckém klubu Zlín trénuje děti. |
Čeho si ceníte více. Medailí z mistrovství Evropy, nebo dvou pátých míst z olympiády?
To je vždycky otázka... Ale vzhledem k důležitosti olympiády vyhrává asi ona.
V obou finálových závodech vám na bronz scházela přibližně půlvteřina. Nebyl jste pak přece jen zklamaný?
Tehdy jsem neměl tak ozkoušené nové plavky jako konkurenti. Možná kdybych je dostal dříve... O štěstí to ale nebylo. Osobně jsem byl spokojený. Vím, že jsem v tom momentu i předtím v dlouhodobé přípravě podal maximální výkon. Zklamané bylo spíše okolí. Zvláště po příjezdu do Zlína jsem registroval, že mě spousta lidí viděla na bedně. Do jisté míry to bylo masáží médií. Ale vzhledem k tomu, jak jsem postupoval, tak se tomu nedivím. V jednu dobu jsem měl třetí nejlepší čas. Bylo to blízko, na dosah. Tyhle myšlenky jsem ale rychle zaplašil. Byl to pro mě velký úspěch.
Ve stejném roce jste se pak stal mistrem Evropy v krátkém bazénu na padesátce v památném závodu, v němž jste měl stejný čas jako Němec Warnecke a Ital Fioravanti. Co se vám z něho vybaví?
Mám ještě doma vystavené fotky z novin, jak všichni tři držíme zlatou medaili. A nejdříve se mi vybaví obrátka. Dlouhou dobu jsem ji piloval. Mimochodem před chvílí jsem ji svým malým svěřencům ukazoval a učil. Obrátku je potřeba zažít a dostat pod kůži. Uměl jsem ji už na olympiádě, ale ve Valencii mi poprvé opravdu perfektně sedla. Možná to bylo i těmi plavkami, na které jsem si zvykl. Možná kdybych ji měl tak zažitou na olympiádě, třeba bych mohl být o nějaký stupínek výše. Na dvoustovce jsou tři obrátky a na každé bych získal nějakou desetinku...
Tenhle "mrtvý" závod se třemi vítězi měl tehdy velký ohlas, že?
Bylo z toho haló, novináři se o to hodně zajímali. Bylo to něco nevídaného. A zvláště pro mě, protože jsem se stal poprvé a naposledy mistrem Evropy.
Co jste si pak mezi sebou říkali na stupních vítězů?
Ani jsme si nic nemuseli povídat. Stačilo, že jsme se pořád usmívali, jestli je to možné, jestli to není sen.
Za kolik teď zvládnete stovku prsa?
Dostanu se do vody tak průměrně dvakrát, čtyřikrát do měsíce. Předtím jsem trénoval desetkrát týdně. Na stovku jsem tak o deset sekund pomalejší. Kraula bych plaval třeba rychleji, toho jsem neměl tak vyšpičkovaného. Prsa jsem měl perfektně vychytané - starty, obrátky, rozložení sil, techniku.
Jiné plavecké styly vás nelákaly?
Odjakživa jsem byl prsař. Měl jsem protaženější kolena, prsový sed mi šel vždycky snadno. Na druhou stranu jsem u motýla a znaku strádal s málo uvolněnými rameny.
Po kariéře jste obchodoval na burze. Ještě jste u toho zůstal?
Omezil jsem to. Dělám teď realitního makléře. Baví mě to a obohacuje. Mám rád jednání s lidmi, je to pestré. A do jisté míry jsem pánem svého času.
Je pro vás při jednání výhodou známé jméno?
Ne že by to dramaticky pomáhalo. Ale při jednání s lidmi, kteří mají sportovního ducha a kteří mě poznávají, to zmenšuje odstup. Důvěra je větší, jsme si o něco blíže.
