Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Padl jsem do písku a spal, zavzpomínal na Dakar motocyklista Gottvald

Jen motorka, navigace a oceány písku dělaly společnost motocyklovým závodníkům na letošním Dakaru. | foto: Reuters

19 2015
Z rodného Vyškovska se vydal za životním dobrodružstvím. Motocyklový jezdec Zdeněk Gottvald závodil na slavné Rallye Dakar. Naděje na úspěch ztratil v poušti Atacama.

Chvíli mezi pouštními dunami rozbitou motorku tlačil, poté se na ní snažil pár desítek metrů jet. Než stroj zchladl a on nabral energii, šel se podívat na cestu, kudy pokračovat. A pak znovu tlačil... Přesně takhle bojoval dlouhé hodiny v chilské pustině uprostřed noci motocyklista Zdeněk Gottvald.

Nechtěl slavnou Rallye Dakar opustit poražen, po šesti hodinách se ale svalil vyčerpaný do písku. „Byl jsem úplně hotový. Jen jsem lehl pod motorku, zabalil se do izotermické fólie a spal,“ líčí 44letý závodník z jihomoravských Ježkovic.

Ráno jeho trápení ve čtvrté etapě utnuli pořadatelé, kteří pro něj přiletěli vrtulníkem. „O Dakaru jsem slyšel různé příběhy, ale že něco takového potká i mě, to mě nikdy nenapadlo,“ říká Gottvald o své premiéře v extrémním závodu. A zatímco celá karavana po dvoutýdenním martyriu mířila o víkendu do finiše, matador závěr Dakaru jen komentoval už z Česka pro televizi.

Jak vám bylo při sledování záběrů, na nichž jste mohl být i vy?
Byl jsem hodně smutný, s klukama jsem mohl ještě válčit, abychom se dostali do cíle. Pořád to zklamání vstřebávám, a když podobné snímky vidím, zamrznou mi ruce.

Přitom jste s motorkou měl problémy hned před startem, že?
Jeli jsme na slavnostní pódium v centru Buenos Aires. Když jsme sjeli na hlavní bulváry, všude už bylo oplocení a spousta diváků. Najednou mi motorka začala škytat, docházel benzin. Řekl jsem si: Ježíšmarjá, co se děje? Přitom byly plné nádrže. Zjistil jsem, že mi nepouští ventil ze zadní nádrže do přední, kde bylo zapojené čerpadlo.

To se snad dalo vyřešit, ne? Vždyť jste byl ještě „v civilizaci“, a ne v poušti.
To ano, ale všichni ten den jezdili jen v kraťasech, teniskách a helmách. Mává se jen lidem, byl vůbec problém sehnat nářadí. Nakonec nám ho donesl nějaký místní. Hodil ho přes zábradlí a český motocyklista David Pabiška mi pomáhal ventilek otevřít, aby začal přepouštět benzin, a já se dostal aspoň na rampu a nemuseli mě táhnout na laně.

A to byl jen začátek nesnází. Všechno to vygradovalo ve smolné čtvrté etapě. Co se stalo?
Ten den jsme vstávali po třetí hodině ráno, jeli jsme 600 kilometrů přes Andy a potom nás čekal přes 300 kilometrů dlouhý speciál, který končil v poušti Atacama. Chvilku po startu, kdy se jelo vcelku po kamenitém terénu, mi začala klouzat spojka. Byl jsem z toho už na prášky, předtím jsem ještě všechny tři předchozí dny měl problém s čerpadlem a vstřikováním, které jsme denně měnili. Teď jsem se zase musel snažit jet tak, abych šetřil spojku. Jel jsem pomalu, a pokud jsem byl na tvrdém povrchu, šlo to. Ale když přišly menší pískové duny, začaly problémy.

Jak to?
Na zadní kolo se nepřenášel výkon, prokluzovalo to. Hledal jsem si cesty ne po písku, ale po kamení. Jezdil jsem kilometr vedle trati, abych mohl pokračovat, dvě duny před kontrolním bodem jsem motorku tlačil, potom mě i čtyři lidi vytahovali. Nakonec se mi spojka i utrhla. To už jsem měl velikou ztrátu, protože mě už dojížděly kamiony.

Stihl jste si ale přivolat ještě mechanika, který vám spojku opravil. Proč jste tedy nedojel?
Po opravení jsem vyrazil do posledních asi třiceti kilometrů přes nejtěžší duny. Prvních patnáct fungovala normálně, ale už se začalo stmívat. Proto jsem se chytil jednoho opožděného auta, které mi svítilo na cestu. Jenže pak zase začala zlobit spojka. Snažil jsem se to opravit sám, ale pomohlo mi to asi na kilometr. Pak jsem to dělal snad každých sto metrů, než přestala motorka jet úplně.

Co bylo dál?
Bylo to hodně kritické. Duny byly čím dál větší, písek zase hlubší. Musel jsem jen tlačit. K tomu jsem odpočíval a čekal, až vychladne motor, protože když byl olej studenější, šlo to o něco líp. Po každém zastavení jsem se šel dopředu podívat na cestu, kde nebyl rozhrabaný písek, po kterém všichni jezdili, a pomaličku jsem se posouval. Doufal jsem, že se do rána dostanu do cíle, abych mohl odstartovat do další etapy.

Jak dlouho jste tak bojoval?
V devět večer při úplné tmě to začalo a asi ve tři ráno jsem byl úplně hotový. Rozhodl jsem se, že si musím odpočinout a zkusím to, až se trochu rozední. Usnul jsem tak tvrdě, že mě ráno vzbudili až pořadatelé.

Neměl jste strach spát v poušti?
Moc mi to nedocházelo. Věřil jsem, že když nedojedu v noci, tak po odpočinku ráno ano. Říkal jsem si, že půjde ráno lépe vybírat terén. Do poslední chvíle jsem věřil, že se do cíle dostanu. V jednom místě jsem chytil i signál, tak jsem hlásil mechanikům, kde se zhruba nacházím. Občas přijelo opozdilé auto nebo kamion a nechávali mi třeba karton vody. Pomáhal jsem i dalším motorkářům. Tlačil jsem je nebo je pomáhal nasměrovat v době, co jsem čekal, než mi vychladne motor. Moc jsem nepřemýšlel, že jsem v pustině. Nebyl na to čas. A potom mě zmohla únava.

A co obava, že vás pak nikdo nenajde?
To ne, díky GPS na motorce o nás pořadatelé neustále věděli, a tak mě i s vrtulníkem našli. Snažil jsem se je přemluvit, abych dojel do cíle a mohl startovat dál. Moc s nimi ale nebyla řeč. Říkali, že pokud neopravím motorku, dál mě s ní nepustí.

Kolik vám chybělo do cíle?
Moc ne. Na těch deseti posledních kilometrech byla spousta lidí jako já. Když jsem letěl vrtulníkem, viděl jsem i kamioňáky, kteří mě předjížděli asi o půlnoci. Stáli dva kilometry ode mě a pomáhali si dostat se přes obří duny. Uznal jsem, že bych to s tou spojkou fakt nedal.

Jste mnohonásobný nejen český šampion v enduru, máte za sebou řadu šestidenních, ale tohle byl asi vrchol kariéry. Co myslíte?
Každopádně. Nic takového na žádném jiném závodě vás potkat nemůže. O podobných příbězích jsem věděl, ale nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo potkat mě.

Jaký byl na Dakaru denní režim?
Vstávalo se podle délky etapy. Při té nejdelší přes Andy, co jsem zažil, se vstávalo po třetí hodině, jinak okolo čtvrté, páté. Normálně se dostanete do cíle k večeru, musíte dát do kupy motorku i sám sebe. Najíst se, nachystat se na další den, rozbalit stan, dřív jak v jedenáct se do postele nedostanete. Nebo ne do postele. Do spacáku, ve kterém se ale spát stejně moc nedá. Všichni v bivaku přes noc pracují, aby mohli ráno odstartovat. Hlavně u aut a kamionů běží kompresory, utahovačky, do toho se zkouší startovat. Je tam hluk jako na okruhovém závodišti a vy jen musíte čekat, dokud vás nezlomí únava.

Kolik vás vlastně stál Dakar peněz?
Rozpočet se pohyboval okolo dvou milionů, a to byl ještě skromnější.

Zkusíte Dakar i příští rok?
Už to začínáme vymýšlet, co udělat líp a jinak. Snažil jsem se vypozorovat detaily, díky kterým bych se mohl víc soustředit na závodění. Pokud do toho půjdu, bude to určitě na jiné motorce (Gottvald jel na vypůjčeném stroji Husqvarna – pozn. red.). Hlavně o ní musím vědět, že bude stoprocentně připravená. Ale to je složité, o té letošní jsem si to myslel. Je to dlouhá cesta, ale pokud se seženou peníze, šel bych do toho znovu.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze