Hlubokou stopu vyryl při letošní Rallye Dakar do písku Atakamy Jaroslav Valtr. Šternberský pilot dovezl při své premiéře kamion Liaz do cíle na 12. místě. Jeho cenu ještě zvyšují technické problémy, kterým musel čelit v úvodu soutěže.
Ve druhé etapě oprava servořízení, o den později dva defekty a hlavně porucha spojky v 5. etapě, která stála posádku KM Racingu pět hodin. "Jako nováček jsem spokojený. Mohlo to být i trochu lepší, ale také jsme nemuseli vůbec dojet," ví Valtr.
Mrzí vás zpětně technické problémy z úvodu soutěže?
Naopak, beru to jako obrovskou zkušenost do dalších závodů, protože za některé jsem mohl i sám. Je potřeba se s nimi poprat a najednou člověk zjistí, že nebyly až tak závažné. Když si vezmete, že tam bylo pět továrních Manů a před námi skončil jen jeden a to ještě začátečník jako já, tak si řeknete, proč to vzdávat, když máme auto stejně kvalitní?
Kam byste zařadil porouchanou spojku v 5. etapě, která vám způsobila největší ztrátu?
To byla vyloženě moje chyba z nezkušenosti. Člověk se snaží s tím jezdit jako s osobákem a to nejde, je to sportovní náčiní a potřebuje hrubší zacházení. Musíte spojku sešlápnout, pustit a nepřemýšlet nad tím, jenže já ji pouštěl pomalu, jako vás učí v autoškole.
Tím jste ji odrovnal?
Spojky jsou keramické, bez odpružení a navíc kroutící moment auta je obrovský, takže se to lehce protočí. Já jsem si ji zřejmě v píscích dvakrát třikrát nechal protočit, tím jsem ji načal, a když jsme vyjížděli obrovskou dunu, tak výkon spojku překroutil a utrhl. To byla vyloženě moje chyba.
Po dni volna jste se ale rozjeli a přišla umístění v první desítce. Čím to bylo?
Celý závod jsme jeli pořád stejným tempem, zhruba 85 procent mého výkonu. Ale technickými problémy v začátku jsme se propadli dozadu mezi pomalejší a tam, kde špička jela sto padesát kilometrů v hodině, jsme my jeli padesát, protože před vámi někdo práší a vy nevidíte. S jedním autem jsem bojoval dokonce tři etapy, než se mi ho podařilo předjet, pak už jsem ho viděl vždycky jen v bivaku.
To muselo být ubíjející.
Je to psychicky náročné, jste od něj pět metrů, troubíte na něj, má vám uhnout, ale neuhne, vjede do měkkého prachu, zapráší vám a v tu chvíli musíte zastavit, abyste někam nespadli. Takže tam, kde špička mohla držet plný plyn, jsem stál a čekal. Ve čtvrté etapě jsme startovali za Fiatem Panda. Umíte si to představit? To je jako když pojedete na sněžném skútru, budete startovat za dřevěnými sáňkami a ty vás nepustí, protože vám budou prášit.
Ve druhé polovině jste si už užívali skutečnou rallye?
Jak se dostanete do dvacítky, tak už je to pohoda. Začali jsme si to užívat v poslední etapě před dnem volna, při erzetě Copiapo -Copiapo jsme se posouvali dopředu, i když před koncem se nám ve stopadesátce vyzula guma. Pak už auto drželo bez potíží, je kvalitní. A že nám dvakrát bouchl chladič? To se zkrátka stane.
Před startem vám šéf KM Racingu Martin Macík prorokoval místo v první desítce. Jak moc bylo daleko?
Nebýt technických potíží v počátku, tak bylo reálné. Byl to můj první závod, takže když jsem přijel do obrovských dunovišť, rozklepala se mi kolena. U dvou obrovských dun jsem řekl, ať je sjede někdo jiný. Také v Peru byl tři sta metrů vysoký sjížďák, skoro kolmá stěna posypaná pískem a pod něj dali sanitku. Pak jsem koukal, jak tam vlítnul kamaz a bylo mi jasné, že když to sjedou oni, tak my musíme taky. Rozhodli jsme se, co dáme za rychlost a šli jsme do toho. Jsou situace, kdy člověk přemýšlí, jestli mu to stálo za to.
Takže z dun jste měl obavy?
Měl jsem jednu špatnou zkušenost s terénním autem z Rumunska, kdy šlo o život, auto bylo neovladatelné a měl jsem štěstí v tom, že jsem se zasekl o cestu, která vedla po vrstevnici. Z dun jsem měl obrovský strach, abych se nepřevrátil. Soupeři je umí jezdit rychle, jako by jeli po silnici, já se koukám kolem sebe a snažím se být opatrný. To je ten rozdíl.
Jako navigátora jste měl zkušeného motorkáře Davida Pabišku, pomohly vám jeho rady?
Nemít ho, tak bych se s tím velmi potýkal, protože jako motorkář umí terén číst. Měli jsme úkoly rozdělené tak, že co řekl David, to bylo svaté a já jsem nad tím nepřemýšlel. Když řekl jeď vlevo, tak jsem jel vlevo, když řekl postav to na zadní, tak jsem to postavil na zadní. Auto vedl naprosto perfektně, až jsem říkal, že to snad není ani pravda. Jen dvakrát jsme se trošičku porafali, protože to vypětí je obrovské.
Celá vaše posádka spolu jela poprvé, jak jste se vlastně dostal k volantu liazky?
V roce 2004 jsem si od Martina Macíka koupil závodní auto a začal jsem jezdit off-road maratony. Martin pak přesedlal na kamiony, a když už nemůže ze zdravotních důvodů, zkouším ho nahradit. Ještě si se mnou sedl do auta na Silk Way Rallye, aby mě něco naučil a tím mi ušetřil tak tři účasti na Dakaru. Chtěl, abych dosáhl úspěchu a jako šéf týmu se o to snaží. Za to jsem mu zavázaný, i když Rusko odnesly jeho záda.
Problémy se zády, to je zřejmě obvyklá daň za rallye v kamionu. Mají je všichni?
Všichni. Osobní auta jsou poměrně měkká, ale kamiony jsou otřesné. Máte přímo pod zadkem tlumič a ten do vás šest set kilometrů neustále tluče, pořád dostáváte rány. Taky jsme si skočili takovým způsobem, až jsme si mysleli, že to budeme muset vzdát. Vylítli jsme dva tři metry vysoko a prosekli jsme si gumy vlastními disky.
Jak si vysvětlit, že Liaz přežil svou smrt sériového kamionu a zůstal jako závodní speciál?
Všechna závodní auta nemají nic společného se značkami. Tatra má sériový spodek, ale zbytek jsou komponenty, které používá celá světová špička. My máme převodovky shodné s Rusy i De Rooyi, motor používáme Deutz. Auta jsou jen kabiny, doklady a nic víc. Výroba Liazů je zakázková.
Objevíte se za jeho volantem i na příštím ročníku?
Ze strany KM Racingu je zájem, abych řídil, protože asi není víc takových bláznů. Je to i otázka ekonomiky a já musím také nějaké prostředky zajistit. Kamion mě ale baví, chtěl bych se někdy dostat do pětice a budu na tom tvrdě pracovat. Vím, že je to dlouhodobý cíl, špička má za sebou sedm osm dakarů, takže nejde vyhrát z roku na rok. Je těžké s nimi bojovat, ale jinak jsou to stejní lidé jako my. Když jsem měl problémy se spojkou, slíbil nám pomoc Kamaz, de Rooy i Loprais. Zkrátka Dakar je jedna obrovská rodina bláznů a životní styl.
