Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

105 kilometrů v sedle zvládli Strachová, Langmajer i Renč

VYRÁŽÍME! 105 kilometrů dlouhou vyjížďku na Říp si nenechali ujít ani Jiří Langmajer (druhý zleva), Šárka Strachová (třetí zleva) nebo Martin Koukal (zcela vpravo v červenobílém). | foto: Pavel Lebeda

19 2014
Nechtěně se otřu lýtkem o řetěz, ten zanechá na noze černou stopu. A než ji stačím smazat, už to schytám. „Každý správný závodník má na noze převodník,“ chechtá se cyklista vedle mě. „Ale co, aspoň ti třeba doma budou věřit, žes nebyl v hospodě.“ Ne, v hospodě jsem opravdu nebyl. Místo toho jsem byl jedním ze zhruba třiceti lidí, kteří se rozhodli absolvovat cyklovyjížďku z Prahy na Říp a zpátky.

Na 105 kilometrů dlouhou trasu se nevyrazilo jen tak: každý startující přispěl na nadaci profesora Pavla Koláře Pohyb bez pomoci. A na startu nechyběla slavná jména.

Lyžaři Šárka Strachová a Martin Koukal, předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, herec Jiří Langmajer nebo režisér Filip Renč: ti všichni v devět ráno u obchodu firmy Scott na Praze 8 poprvé šlápli do pedálů a vydali se na dlouhou cestu.

Zpočátku ji „prorážel“ policejní doprovod, který naši skupinku protáhl Prahou, po celou cestu navíc peloton doprovázalo několik aut a motorek - servis skoro jako na Tour de France. Včetně lékařského vybavení.

„Hele, defibrilátor je kdyžtak v tom bílým autě, jo?“ upozorňuje jeden z cyklistů na startu svého kamaráda. Těžko říct, jestli taková zpráva víc uklidní, nebo rozruší...

Obavy měla i Strachová. „Budu se snažit vám stačit,“ usmívala se. Prý ještě nikdy tak dlouhou jízdu na kole nezažila.

Ale že by nestačila, to vážně nehrozilo. Od začátku se držela v čele, až cestou zpátky se postupně zařadila do středu velké skupinky. „Uprostřed se jede mnohem snáz. Člověk pošetří hodně energie, když je schovaný v závětří,“ říkala v cíli.

A já musel souhlasit. Sám jsem na rozdíl od mistryně světa ve slalomu z prostředku „balíku“ po celou dobu nevyjel. Bez většího tréninku jsem si na špici netroufl.

Zato jsem si v hloubi pelotonu, kousek pod Řípem, stačil vyměnit pár slov s Langmajerem.

„Tahle dlouhá rovinka, to je síla, co?“ obrací se herec směrem ke mně v místech, kde fičí nepříjemný vítr. „To jo, peklo. Kdyby aspoň tak nefoukalo,“ odpovídám. „No, přesně.“

Tím naše „povídání“ končí, oba už chceme být co nejrychleji na občerstvovací stanici v polovině trati. Tam se najíme, doplníme cukry, nabereme síly.

„Bylo příjemné sesednout a dát si bagetu a dortík,“ uznala také Strachová.

A cesta zpátky pak rychle utíkala. Po čtyřech hodinách od startu jsme zpátky v Praze, v kompletním složení. A defibrilátor naštěstí zůstal nevyužitý.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze