Sobota na Huezách: Chrisovi zůstala minuta
V Modane, těsně před startem sobotní 20. etapy, si Nairo Quintana s Chrisem Froomem podají ruce. Dají tak najevo respekt, jaký vůči sobě pociťují.
Na trati se z nich však stávají lovec a kořist. V průsmyku Croix de Fer a především v serpentinách Huezů mnohokrát Kolumbijec udeří.
Poprvé, podruhé, popáté.
A Froome, jehož tělo není supermanské, nýbrž skutečně jen lidské a navíc oslabené nachlazením, zaostává, ztrácí. Kolumbijská enkláva u cíle řve při pohledu na televizní obrazovky jako pominutá.
Má se snad zlomit tato Tour v poslední možný den?
Nejprve v závěsu za oddaným pomocníkem Richiem Portem a později sám se Brit drápe do kopce. „Umíral jsem dnes tisícerou bolestí,“ přizná později. „Připadalo mi, že ta etapa nemá 110, ale 300 kilometrů.“
Quintana už je mezi hotely Alpe d’Huez, těsně pod cílem, stále plný energie a možná v duchu lituje: Proč jen je cíl už tady, proč není až tam nahoře, nad sjezdovkou, u horní stanice lanovky, o dva kilometry dál?
S každou další stovkou metrů najíždí Kolumbijec vteřiny na Frooma, jenže má těch metrů k dispozici příliš málo, než aby ho dokázal vysvléci ze žlutého trikotu.
Quintana protne cíl 20. etapy se zaťatou pěstí, druhý za vítězem dne Pinotem a spokojený, co vše ze sebe vydal, ale je si dobře vědom, že muž ve žlutém přijede příliš brzy.
A už je skutečně tady. Třicetiletý Chris Froome, opět šampion Tour. Už dávno nemá k dobru oněch 2:38 minuty jako na startu etapy. Ale po 21 serpentinách, zmítaných divošskými vášněmi fanoušků, se ve sluchátkách jezdců týmu Sky ozývá: „Chrisovi zůstala minuta.“
Je dobojováno. Vybojováno.
Potřetí v historii a zároveň i potřetí za poslední čtyři léta má Tour britského vítěze. Po triumfu Bradleyho Wigginse v ročníku 2012 se raduje podruhé a po roční odmlce Chris Froome. A s ním i Leopold König. Právě ve chvíli, kdy vítěze na pódiu dekorují, projíždí cílem také český pomocník.
Ani si nevšimne, že jeho lídr v tu chvíli znovu obléká žlutý dres. Je potlučený a vyčerpaný. Königův hlas se láme dojetím.
„Je to pro mě bolestivý i nádherný konec,“ povídá. V noci na sobotu usnul až díky práškům a v šest ráno byl opět vzhůru. „Šel jsem na záchod a říkal si: Já už snad ani nevstanu, jak mě všechno bolí. Ale teď cítím ještě víc emocí než na minulých Grand Tour. Každý z našeho týmu vložil do Chrisova vítězství všechny své ambice. Tohle je zadostiučinění.“
Jak že to říkal Chris Froome? „Bez mých týmových kolegů bych to nedokázal. Oni mi odhazovali klacky z cesty.“
Autor těchto slov přichází na velkou tiskovou konferenci, která se už tradičně koná se šampionem Tour po předposlední etapě, a půl hodiny zde hovoří.
„Vyhrát Tour poprvé bylo naplněním mého dětského snu. Vyhrát ji dvakrát je ale víc, než jsem si představoval,“ ujišťuje.
Jezdci se vzpamatovávají z utržených ran v hotelech na Huezech, do cílového města Tour přeletí až v neděli dopoledne. Naopak zbytek karavany usedá do aut a uhání do Paříže.
Je před námi vlekoucích se 650 kilometrů po francouzských silnicích.
Neděle v Paříži: Den mnoha rodinných setkání
Ano, tady se psala historie. Ve Ville d’Evray před 110 lety končila první Tour. Teď tu bude ostrý start poslední etapy zatím posledního ročníku. Bylo by to nostalgické i symbolické, kdyby....
...kdyby z oblohy nepadaly proudy vody. Po okolních lukách se brodíme jako v bažinách. Zdeněk Štybar vyjde z týmového autobusu Etixxu a s pohledem na oblohu povídá: „Tak tohle je čára přes rozpočet, s tímhle jsme nepočítali.“
Po třech týdnech na cestách necestách Tour by si zasloužili lepší počasí na rozlučku se závodem. V pláštěnkách šlapou první desítky kilometrů své oslavné pouti na bulvár bulvárů. Ještě jeden jediný den, posledních 110 kilometrů. Už mi všechny ty dny splývají, pomyslí si Štybar.
„Cyklistika je má práce i hobby. Pokud by vás to nebavilo, nedá se to objet, protože najednou byste se zlomil a odjel domů,“ bude o třítýdenním trmácení vyprávět. Stejně tak Leopold König: „Kdybych necítil to, co k třítýdenním závodům cítím, asi si klepu na čelo a říkám si, proč to ti s prominutím idioti dělají. Ale Grand Tour je něco, o má člověk v srdci a co vám dodává tolik endorfinů a vyplavuje takové pocity štěstí, že se to nedá normálnímu člověku popsat. Kdyby mě to nenaplňovalo, nemám šanci Tour objet.“
Tým Sky dostává udělenou výjimku z pravidel a pomocníci Chrise Frooma mají nejen žluté „přelivy“ přileb, ale i nové dresy, se žlutými proužky místo modrých, na nichž je vypsána sestava celého týmu.
„Když jsme přiletěli do Paříže a měli tam nachystané všechny tyhle nové speciální věci, měli jsme pocit, jako když dáte malému klukovi hračku. Hrozně nás to všechny potěšilo,“ vykládá Leopold König. „Tohle už nám zůstane navždycky. Vidět tam své jméno napsané na tom žlutém pruhu pro mě strašně moc znamená.“
S kolegou Lukem Rowem přivádí König peloton k Eiffelovce a připadá si nádherně. Přestává pršet, Jan Bárta musí řešit defekt, pak si zkusí dojet únik, protože taková už je jeho povaha, načež se mu v předposledním kole namotá sáček do pastorku. „Ten konec jsem čekal klidnější,“ povídá Bárta, ručně sáček vytahuje, ale nevytáhne ho celý, tak mu musí pomoci mechanik z vozu.
Champs-Elysées vidí čtvrtý vítězný spurt Andrého Greipela i korunovační jízdu krále Tour a jeho „nebeských“ pobočníků. Brit, jenž se v očích některých Francouzů stal na trati personou non grata, vjíždí do Paříže, aby se tu opět ujal cyklistické vlády. Froomova parta projíždí cílem za pelotonem, osm jásajících unavených mužů, tým žlutého šampiona.
A Tour, co do vášní, spekulací, obžalob a obhajob nejbouřlivější za poslední léta, definitivně končí.
Dvě stě metrů za cílem, u týmových autobusů, se nachází místo mnoha rodinných setkání. U základny stáje Etixx čekají Štybarova manželka Ine se synem Lewisem a hrdý otec připomíná. „V pátek měl Lewis teprve čtyři týdny. Bylo to dlouhých tři a půl týdne bez nich.“
Jsou tu Peta Cavendishová s dcerou Dellilah, kterou maminka nabádá: „Řekni Štybymu Ahoj.“
Vedle u základny týmu Tinkoff-Saxo mají už v kufru autobusu připravené skleničky se šampaňským, Fran Contador razí zástupem fanoušků cestu pro bratra Alberta a na Micka Rogerse se vrhnou všechny jeho čtyři ženy, rozumějte manželka a tři dcery.
„Snad naše Viktorka tátu po třech týdnech pozná,“ doufá čekající Michaela Kreuzigerová a její přijíždějící manžel ujišťuje: „Určitě jo.“
Nairo Quintana i Alejandro Valverde si berou své potomky s sebou i na stupně vítězů, byť je Quintanova malá dcerka z toho poněkud vykulená.
Nad oběma jezdci Movistaru tu stojí Chris Froome, s Vítězným obloukem za zády, vyndá si připravený papírek, aby nic nezapomněl a do mikrofonu čte: „Obrovské díky patří mým týmovým kolegům. Můj žlutý trikot je stejně tak váš jako můj.“ Vzápětí vyjmenuje všechna křestní jména svých druhů, od Richieho až po Lea.
„Tento žlutý dres je i velmi specifický,“ hovoří dál britský šampion. „Pociťuji obrovský respekt k jeho historii, té dobré i zlé. Jsem hrdý, že jsem ho vyhrál, a slibuji, že jej nikdy neznectím.“
Leopold König hledá vhodná slova, jak vyjádřit své pocity a těžce je nachází: „Je to neuvěřitelné. Je to... opravdu krásné. Nemám moc slov. Je to nepopsatelné. Cítím stejnou pokoru jako loni. Tři týdny je strašně dlouhá doba. Ten závod je opravdu tak těžký a člověk tady v cíli zjistí, jak je proti tomu závodu malej. Připomínáte si, co všechno jste museli udělat proto, abyste se sem dostali. A já jsem strašně rád, že jsem dokončil svoji druhou Tour.“
Vykládá, že pozvánky na kritéria, konající se po Tour, by teď nepřijal ani za milion. „Jsem domlácený. Potřebuju se nabít.“ Po povinném pondělním týmovém výletu do Londýna se chystá na Francouzskou riviéru.
Také Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar a Jan Bárta se těší na pár dnů s rodinami. „Ten zbytek sezony by snad už měl být klidnější,“ doufá Kreuziger.
Autobusy odvážejí jezdce do čtyři kilometry vzdáleného hotelu Hyatt Regency, kde pořádají týmy své závěrečné bankety.
Jos Van Emden z týmu Lotto Jumbo si však hodí batoh s věcmi na záda, nasedne na kolo a šlape po Champs-Elysées do hotelu sám, prodíraje se mezi odcházejícími diváky.
Když před chvílí objel celou Francii, proč by si nepřidal ještě čtyři kilometry navrch, že ano?