Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vzpomínky na Paříž-Roubaix III: Rozehnal krávy a cílem projel se sektem

V roce 1896 vyráželo 48 startujících od Porte Maillot v Paříži, později se start stěhoval na městskou periferii. | foto: Profimedia.cz

12 2015
Dnes napíše už 113. kapitolu své existence. Paříž-Roubaix, nejslavnější z cyklistických klasik. Ale jaké to bylo, když se teprve rodila a když odvážlivci na bicyklech polykali na trati vajíčka i ústřice nebo příležitostně rozháněli krávy? Vraťte se nyní s námi do roku 1896, ke kolébce Pekla severu.

Roubaix je koncem 19. století malým provinčním městečkem v severní Francii. Cyklističtí nadšenci Théo Vienne a Maurice Perez, místní majitelé textilních manufakturek, zvelebují Roubaix alespoň tím, že zde nechají vystavět velodrom. A mají ideu: Na něm by mohl končit závod vedoucí z Paříže.

Tehdy je nejslavnějším francouzským jednorázovým kláním cyklistů Bordeaux–Paříž na 560 kilometrů. „Uspořádáme o měsíc dříve náš závod coby tréninkové klání,“ navrhuje Vienne a Perez přizvukuje:. „Distance mezi Paříží a Roubaix je 280 kilometrů, to bude pro profesionály dětská hra.“

„Pomůžete nám?“ žádají vzápětí Paula Rousseaua, ředitele časopisu Le Vélo. Ten nejprve vyšle reportéra Victora Breyera: „Najdi ideální trať.“ Reportér jede autem do Amiens, kde nasedne na kolo – a vše, co následuje, stane se jeho noční můrou. Fouká silný vítr, prší, rtuť teploměru klesá k nule a všude jsou kostky, jen kostky a zase ty neforemné kostky.

Celý den po nich drkocá. Dorazí do Roubaix celý pokrytý blátem, na pokraji sil. Odesílá do redakce telegram: „Tohle je ďábelský plán. Příliš nebezpečné. Nedoporučuji.“

Stačí však sprcha a večeře s pány továrníky a milý Breyer názor mění: „Zkusme to.“ Le Vélo se stává spoluorganizátorem závodu a pro vítěze je vypsána prémie 1 000 franků.

Osmnáctého dubna 1896 první ročník Paříž–Roubaix startuje. Znalci se těší na velký souboj Němce Fischera a Francouze Garina.

Nejvyšší čas seznámit se s cyklistickými hrdiny oné doby.

Porazil jsem syna Buffalo Billa

Mnichov, o tři roky zpět. „Dámy a pánové, dne 8. září 1893 se na Schyrenplatz uskuteční klání předního velocipedisty Josefa Fischera s koněm Flora I na dráze zvíci 4 000 metrů,“ jsou zváni občané bavorské metropole.

A Josef Fischer koně o pět vteřin poráží!

Paříž–Roubaix 2015: Štybar bez zubů, ale s velkými ambicemi

Dlouhé hodiny strávil během týdne u zubaře kvůli prasklému můstku na horní čelisti, s nímž nemohl v závěru závodu Kolem Flander pořádně jíst. Ale na kostkách Paříž-Roubaix bude Zdeněk Štybar opět patřit k favoritům. Předloni tu skončil šestý, loni pátý. Jak dopadne letos?

Titul obhajuje jeho týmový kolega Niki Terpstra z Etixx-Quick Step. Po triumfu ve Flandrech je nabitý sebevědomím Alexander Kristoff z Kaťuše. A vítěznou tečku za svou silniční kariérou touží napsat loučící se Bradley Wiggins ze Sky.


Kurzy na titul podle sázkové kanceláře William Hill:
Kristoff (Nor./Kaťuša) 5:1
Štybar (Etixx) 6:1
Terpstra (Niz./Etixx) 7:1
Sagan (SR/Tinkoff-Saxo) 7:1
Vanmarcke (Bel./Lotto Jumbo) 7:1
Wiggins (Brit./Sky) 7:1
Degenkolb (Něm./Giant) 8:1
Thomas (Brit./Sky) 9:1

A co potom v srpnu 1894. Tentokrát nastupuje proti Williamu Codymu, jedoucímu na koni. A tenhle William Cody je, považte, synem věhlasného Buffalo Billa.

Jejich souboj je tentokrát vytrvalostní a probíhá ve třech dnech na celkem sedm hodin. Fischer od počátku vede. Pistolníkův syn sice neustále střídá šest koní, ale podmínky mu ani trochu nenahrávají. Zatímco cyklistický ovál je dlouhý 500 metrů, jezdeckou dráhu umístili organizátoři uvnitř oválu, její zatáčky jsou příliš úzké a rovinky příliš krátké, kůň tak nemůže nabrat rychlost.

Vítězný cyklista získává 350 marek za tři dny práce.

Maurice Garin, nejstarší ze čtyř synů dělníka a hotelové pomocnice, se naopak od patnácti let živí v Remeši coby kominík. První bicykl si kupuje roku 1889 za 405 franků, což je dvakrát více, než dělník ve slévárně vydělá za týden při 12hodinovém pracovním dni.

Garin na něm šlape po městě natolik zběsile, až mu začnou říkat Šílenec. V jedenadvaceti jede své první amatérské závody, o rok později se stává profesionálem.

Vzápětí nastupuje do čtyřiadvacetihodinovky v Paříži na Martových polích. Závodí se za vodiči, ale... v únoru. Brr! Hrozná zima. Garin ničí jednoho cyklistu za druhým. Posledního zbylého soka poráží rozdílem 49 kilometrů! Sám jich má na kontě 701 a líčí, jak dokázal nástrahy zimy překonat. Údajně jen díky tomuto jídelníčku:

– spousta silného červeného vína
– 8 vařených vajec
– 5 litrů tapioky (škrob z kořene manioku)
– 19 litrů horké čokolády
– 7 litrů čaje
– 45 sépií
– 2 kila rýže
– ústřice
– a koktejl z kávy a šampaňského.

Do cíle se sektem v ruce

V dubnu 1896 tedy stojí Fischer, Garin a 46 dalších jezdců na startu premiéry Paříž–Roubaix. Je mezi nimi i Henri Desgrange, budoucí šéf Tour de France, jenže ten do cíle nedojede. A zdaleka nevzdá sám.

Velšan Artur Linton, další z favoritů, šestkrát padá, jednou po srážce se psem. Zato Fischer vede o 23 minut, když se napříč silnicí prožene kůň a málem jej srazí z kola. Po chvíli narazí na stádo krav blokujících silnici. Co zbývá? Slézá z kola a krávy zdlouhavě vyhání.

Dle tehdejších zvyklostí jde o závod s vodiči. Těmi jsou dvoumístná tandemová kola, jedoucí před závodníky a rozrážející jim vzduch. Garin bojuje o 2. místo, jeho vodící tandem se ovšem sráží s jiným a Francouz padá.

Poslední kilometry se tak mění ve Fischerovu triumfální pouť. Na velodromu v Roubaix musí ještě obkroužit šest kol. Kapela spustí hymnu a Němec absolvuje poslední kolo se sklenicí sektu v ruce.

Vítězí za 9 hodin a 17 minut, průměrem 30,162 km/h. Garin přijíždí třetí, zcela vyčerpán, povolávají k němu lékaře. Pouze 28 cyklistů závod dokončí, jako poslední Francouz Dumas se ztrátou 8 a půl hodiny.

Garin se dočká titulu teprve v letech 1897 a 1898. V létě 1903 ovládne rovněž premiérový ročník Tour de France. Fischer v ní končí patnáctý, o rok později ukončí v 39 letech kariéru a pracuje coby řidič v aristokratické rodině. Dožije se 88 let, než v roce 1953 v Mnichově zemře. Na jeho cyklistické triumfy Němci povětšinou zapomenou.

Maurice Garin umírá čtyři roky po něm, v 86 letech. Jeho hrob dodnes zdobí kostka ze silnic do Roubaix. Pocta od organizátorů závodu, jenž postupně svojí slávou zastínil všechny ostatní klasiky, a jehož šampionem měl tu čest kdysi být.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze