Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kaňkovská: V duhovém dresu poslouchat hymnu je krása

Duhový dres. Otec Martin Kaňkovský kupoval dcerám Sáře a Emě ošklivá kola, aby je odradil. Teď je Sára mistryní světa. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

19 2016
Osmnáctiletá dráhařka Sára Kaňkovská vyhrála během osmi dní juniorský titul mistryně Evropy i světa v keirinu. Známá cyklistická rodina má další generaci oblečenou v duhovém dresu.

Motorová derna krouží po dráze ve švýcarském Aigle na juniorském světovém šampionátu. Za ní je ve finále keirinu seřazený vláček šesti cyklistek – přesilu mají dvě Korejky, pak Číňanka, Holanďanka, Italka a předposlední jede Sára Kaňkovská. Jakmile derna odstoupí, začne se tlačit dopředu.

Dvě kola před cílem si vybojuje první místo a navzdory urputné snaze soupeřek už ho až do cílové pásky nepustí. Osmnáctiletá dráhařka ze Střížova, malé vísky na Olomoucku, se stává juniorskou mistryní světa, navíc jen osm dní po tom, co vyhrála i evropský šampionát.

„Na tohle léto se mi bude krásně vzpomínat,“ usmívá se Sára Kaňkovská. „Vyhrát jednou duhový dres byl můj sen. A navíc u toho mohla být moje rodina.“ V cíli si ji posadil na ramena šťastný táta Martin Kaňkovský, sám bývalý vynikající cyklista a nyní mechanik Dukly Brno, a triumfálně s vlajkou nad hlavou obcházeli velodrom. Navíc Sářino dvojče Ema obsadila v Aigle šesté místo ve scratchi.

Jela jste si na šampionát pro titul?
Cítila jsem, že mám dobrou formu a po titulu z mistrovství Evropy jsem si věřila o trochu více, ale po první jízdě jsem musela do oprav, takže mi zase sebevědomí spadlo. Pak už jsem se snažila pohlídat si postup až do finále. V tu chvíli jsem si řekla, že nejhůř budu šestá, tak jsem do toho dala všechno a vyšlo to.

Když ve finále derna odstupovala, byla jste ještě pátá. To byla taktika?
Kdepak. Hned jak mě hodili na startu, tak jsem se snažila jet na první místo. Ale Korejka, protože startovala hned dole, měla právo být hned za motorkou a já na ni v tu chvíli nesmím tlačit. Musela jsem jet dozadu a myslím, že Italka trochu věděla, že se budu snažit jet dopředu. Přišlo mi, že mě tam pustila, aby se za mě schovala. Jak odstoupila derna a snažila jsem se jet dopředu, byla Italka celou dobu za mnou a nakonec skončila druhá.

Čím soupeřky převyšujete?
Silnějšíma nohama to asi nebude, protože třeba ve sprintu jsem prohrála s Němkou, která mě porazila vysloveně na sílu, skoro jsem ji ani nezahákovala. Mně vyhovují kontaktnější disciplíny, jako je právě keirin, nebojím se vjet do malé skulinky. Tentokrát jsem se po odstoupení derny snažila jít na první místo, protože se z této pozice všechno lépe kontroluje.

Co vám proběhlo hlavou v cíli?
V prvním okamžiku jsem viděla, že za mnou běží sestra Ema s tátou, oba brečí, objímají mě a jsou strašně šťastní. Táta si asi doteď nedokáže pořádně uvědomit, že jsem vyhrála. Strašně krásný pocit byl i stát na stupních vítězů v duhovém dresu a poslouchat českou hymnu. To bych přála každému sportovci.

Cyklistická dynastie Kaňkovských

* Jiří (*1966) – bývalý cyklista, v současnosti šéf a trenér nejúspěšnějšího mládežnického oddílu Mapei Merida Kaňkovský.

* Martin (*1967) – několikanásobný mistr Československé republiky v cyklistice. Na LOH v Soulu 1988 jako náhradník pro silniční časovku družstev na 100 kilometrů. Poté se prosadil i na horských kolech. V současnosti je mechanikem v dráhařském klubu Dukla Brno. Má dvojčata Emu a Sáru (*1998), obě patří k největším talentům ženské dráhové cyklistiky. Sára se v červenci stala juniorskou mistryní Evropy i světa v keirinu.

* Hana (*1977) – jediná sestra čtyř bratrů spojila svůj sportovní život s divokou vodou. V roce 2011 se v Kostarice stala mistryní světa v raftingu.

* Josef (*1980) – několikanásobný mistr České republiky v cyklistice, má zlato z ME v soutěži družstev do 23 let.

* Alois (*1983) – v roce 2007 se stal mistrem světa na dráze v omniu. O tři roky dříve startoval na olympijských hrách v Aténách, kde byl na kilometru s pevným startem desátý. V posledních letech úspěšně závodí na silnici za Whirlpool Author.

Přitom váš táta prý nechtěl, abyste se věnovaly se sestrou cyklistice, a dokonce vám v dětství schválně kupoval ošklivá a těžká kola, aby vás odradil.
To je pravda. Táta nechtěl, protože závodil taky a věděl, jak je cyklistika náročná. Chtěl nás od té dřiny uchránit. Ale když už jsme začaly a samy jsme chtěly, tak s tím nic nemohl dělat a začal nás podporovat.

Takže jste začaly jezdit bez jeho vědomí?
Jako malá jsem hrála tenis, docela mi to šlo, ale ne na vrcholové úrovni. Přestal mě bavit a chtěla jsem zkusit něco jiného. Protože strejda (Jiří Kaňkovský, Mapei Merida Kaňkovský – pozn. red.) má cyklistický tým, tak jsme u něj se sestrou Emou v deseti letech začaly jezdit. Přišly jsme tam v okamžiku, kdy vrcholila cyklokrosová sezona a být neustále od bláta a klepat se zimou nás úplně nebavilo. (smích) Ale jak začala silnice, bylo to už lepší. Na jaře nás vzal strejda poprvé na dráhu a to nás chytlo.

Co na to říkal váš táta, když jste přišly s tím, že vás baví dráha?
Už s tím moc dělat nemohl. Ale pak už byl rád, že nesedíme doma u počítače, ale sportujeme. Myslím, že je šťastný, že cyklistiku děláme a že se nám daří.

Kdy jste zjistily, jaká je cyklistika dřina.
To přišlo brzo, ale i ta dřina nás baví. Je tam dobrý kolektiv, procestujeme svět a krásné i povzbuzující jsou i ty úspěchy. A dřít se musí v každém sportu a vlastně nejen v něm, všude musíte tvrdě makat.

Jezdí i vaše sestra, dvojče Ema. Jste spíš rivalky, nebo parťačky?
Určitě máme na tréninku hodně soutěžení. Ale rivalky nejsme, já jezdím sprinterské disciplíny a Ema stíhačské. Přejeme si vzájemně úspěchy, a když jede ta druhá, fandíme si. Na mistrovství Evropy měla Ema trochu smůly, protože skončila třikrát čtvrtá a na mistrovství světa šestá. Jela krásně a mrzelo mě, že jí to nevyšlo.

Trávíte spolu spoustu času, vjedete si někdy do vlasů?
Někdy se samozřejmě chytneme, když se jedné něco nelíbí a vyčteme si to. Ale jinak se podporujeme a máme se rády. Ponorku nemíváme – a to spolu chodíme do jedné třídy a sedíme spolu v lavici.

Jste ze Střížova, chodíte na Gymnázium Čajkovského v Olomouci, trénujete v Brně. Jak vypadá váš běžný den?
Je to časově hodně náročné, ale ve škole máme individuální plán. Ráno jedeme do školy, v jednu do Brna na trénink, kde třeba přespíme, další den trénujeme dopoledne i odpoledne a večer domů. Táta pracuje v Dukle jako mechanik, tak nás někdy hodí do Brna nebo domů. Ale většinou jezdíváme autobusy a vlaky.

Nikdy se vám to nezajídalo?
Ne. Občas bych chtěla mít víc času na odpočinek, ale vím, že na to bude čas po sezoně. Někdy bych si chtěla odpočinout, ale pak je zase na mě pauza moc dlouhá. Bývám nevybitá, mám spoustu energie a stává se mi, že kvůli tomu nemůžu ani spát.

Čím to je, že jsou Kaňkovští tak úspěšní v cyklistice?
Určitě v tom budou i geny. A taky dobře víme, jak krásný je to sport. (smích)

K cyklistice patří i pády. Vás potkalo vážné zranění ve 14 letech na dráze v Prostějově, kdy vás v bezvědomí převáželi vrtulníkem do nemocnice. Ani to vás neodradilo?
Tehdy jsme se rozjížděli před závody a kluk přede mnou projel mezerou mezi závodníky, ale neukázal mi, že už se tam nevlezu já. Spadlo nás víc a já jsem letěla vrtulníkem do nemocnice s prasklou lebkou a zlomenou klíční kostí. Týden, kdy jsem ležela v nemocnici a nemohla nic dělat, byl pro mě hrozný. Strašně jsem chtěla už trénovat a jezdit, ale nešlo to. Dva měsíce trvalo, než mi klíční kost srostla a vyndali mi drát. Během té doby jsem trénovala, abych nevyšla z tempa, ale nezávodila jsem. Ale nijak mě to neodradilo. Ani ta prasklá lebka. To se může stát.

Rok na to jste se sestrou odešly do brněnské Dukly. Jak tam vypadá vaše příprava?
Trénujeme společně s juniory, je to pro nás dobré v tom, že se s nimi můžeme porovnávat a víc vás to zvedne v rychlosti, vytrvalosti, ve všem. Občas mezi sebou kluci špurtují nebo v kopci někdo nasadí tempo, aby někoho odpáral, a my se snažíme vydržet.

Jde to?
Já se většinou udržím. Jsem lehká a do kopce mi to docela jede.

Co pro vás může titul juniorské mistryně světa znamenat v dalších letech?
Tento rok je v juniorce můj poslední a příští rok už jdu do žen. Holky z U23 a Elite jsou o krok výš než teď já. Počítám, že první rok v ženách bude těžký tam nějak zabodovat. Kvalita světové špičky je přece jen někde jinde. Bude to velký skok, ale nebojím se toho. Naopak se těším, že budu ve větší kategorii a budu jezdit s lepšíma a silnějšíma holkama. A také se budu moct dostat na větší závody.

A na nich? Jaký máte sen?
Jednou bych chtěla jet na olympiádu. Nejdřív ale chci dosáhnout v kategorii do 23 let na nějakou medaili z evropského šampionátu nebo mistrovství světa. A také bych se chtěla podívat na nějaké závody světového poháru.








Therm-A-Rest Trail LiteTherm-A-Rest Trail Lite

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze