Cyklista Tesař zažil po pádu noc hrůzy

V y š k o v - Cyklistovi Luboru Tesařovi se ta chvíle stále vrací. V padesátikilometrové rychlosti jel na kole a vrazil do srny, která znenadání vyběhla z lesa. Neměl přilbu, upadl na hlavu. Měl štěstí, že přežil. Od té doby už nikdy nebude stejným člověkem. Změnily ho bolest i poznání. Na silnici byl tehdy v loňském listopadu pár vteřin v bezvědomí a večer ležel ve vyškovské nemocnici. Tam zažil nejhroznější a nejpodivnější noc svého života. "Bylo mi strašně zle, bolelo mě celé tělo, šlo o noc na hraně. Je těžké to popsat. Jsou věci mezi nebem a zemí. Člověk ani nevěří, že by se mohly stát," vyprávěl.

Co se to s ním dělo v okamžicích, kdy ho každý pohyb bodal v těle a duše poletovala téměř v blouznění? Co mohl vidět, snad pověstný černý tunel? "Bylo to něco v tom smyslu," řekl Tesař. "Nechci to rozebírat, určitě ne v novinách. Spousta lidí by mě měla za blázna, jestli si to nemyslí už teď. Když se člověk dostává do bezvědomí, vidí svůj celý život ve zkratkách. To je známá věc. Tohle bylo trošku delší."

Dnes už jen téměř neznatelná červená boule nad pravým okem připomíná, co se stalo. Tesař měl dvakrát prasklou lebeční kost, prasklou lopatku a ještě mu museli sešívat další rány na hlavě. Týden ležel a téměř se nemohl pohnout. Nezvládal ani otočit se z jednoho boku na druhý nebo se bez pomoci zvednout a dojít si na záchod.

"Přemýšlel jsem, co se stalo, a taky nad svým životem. Čeho bych ještě chtěl dosáhnout, co zažít. Když člověk takovou věc dokáže vstřebat, hodně ho to poučí." Dumal, vzpomínal a jeho myšlenky vířily.

Všímal si, jak je krásné dělat běžné věci, a zjišťoval, že si jich začíná vážit.
Vybavila se mu minulá zima, kdy byl na soustředění na Kubě. Jedl tam jídla, k nimž neměl důvěru, po tréninku se ani nemohl osprchovat, protože netekla voda. Všichni z jeho týmu tam tehdy zhubli v průměru o pět kilo.

Přitom jezdili na kole mezi lidmi, kteří si za měsíc v průměru vydělají patnáct dolarů, tedy necelých šest set korun. Hlavně na to si Tesař s lítostí vzpomněl. Dnes už ví, co je neštěstí.

"Říkali jsme si, jestli tam těch pár týdnů přežijeme. Ale lidé tam žijí pořád, v hrozných chatrčích. Mají jídlo na příděl. Štěstí, že je na Kubě teplo, nemusí topit a kupovat si zimní oblečení." Zlé už je pryč. Dnes je Tesař zdravý a chystá se na svou první sezonu v týmu Wüstenrot ZVVZ, nejlepší profesionální stáji v Česku.

Co zažil, ho neporazilo. Spíš cítí sílu. "Mám obrovskou chuť něco dokázat. Pomohlo mi to upevnit si svou vůli, kterou mám jak na kole, tak v životě." Chce svou kariéru posunout dál. Už něco dokázal. Pořád je jediným českým cyklistou, který má medaili ze závodu jednotlivců na mistrovství světa. V roce 1993 skončil mezi amatéry třetí. Dovede jezdit i na dráze, kde chce letos v září startovat na světovém šampionátu v bodovacím závodě. Nechává si pro sebe, kam až jeho touhy sahají. Jeho krédo však zní: "Nikdy si nedávám přízemní cíle."

Cyklista Tesař ve vyškovské nemocnici