Jmenuje se Daniela Bedáňová, je jí 21 let. Předloni byla šestnáctou hráčkou světa, největší nadějí českého tenisu. Dnes? 288. na žebříčku.
„Už musím přestat padat. Obrátit to a zase lézt nahoru,“ říká. Její matka a sestra žijí v německém Leonbergu. Otec, dlouhá léta kouč Bedáňové, je v Brně. Nestýká se s ním.
Žádost o německé občanství však stáhla. „Ztratila smysl. Do změny občanství mě tlačili sponzoři. Slibovali, že mi potom zajistí lepší podmínky,“ vysvětluje. Zůstane Češkou. Cítí se tak.
Německým sponzorům musela splatit statisíce eur, které jí půjčili do začátků kariéry. Teď s nimi bojuje. O další mecenáše přišla. „Ani to nechci rozebírat, vše je příliš komplikované.“
S přítelem, 537. tenistou mužského žebříčku, bydlí v olomouckém bytě jeho rodičů. „Taky sháníme v Olomouci něco vlastního. Byt, ne domek. Byt je lacinější,“ povídá.
Musí šetřit. Berou ji většinou jen na menší turnaje, dotované maximálně 50 tisíci dolarů. „Naštěstí jsem nikdy nebyla rozhazovačná.“
Na světovém okruhu Bedáňovou obskakovali, patřila mezi prominentky. Na akcích druhé ligy luxus zmizel. „Třeba ve francouzském Biarritz jsme mohly trénovat jen půl hodiny na půlce kurtu.“
Kdysi porážela Selešovou, Mauresmovou, Dokičovou, Dementěvovou, postoupila do čtvrtfinále US Open, šplhala po žebříčku. „Hrála jsem tehdy dobře, ale měla jsem i štěstí,“ vypráví.
„Všichni očekávali, že se dostanu ještě výš. Jenže pak přišlo pár porážek a přestala jsem si věřit.“
Její otec tvrdil: „Profesionální tenis je život na hraně. Stačí pár chyb a už se nevzpamatujete.“
Udělala by něco jinak, kdyby mohla vrátit čas? „Hodně věcí. Ale jak? Nevím.“
Váží 57 kg. „Hubená už nejsem,“ připomíná dva roky staré potíže s podváhou. Nerada se vrací i k bouřlivému rozchodu s otcem na podzim 2002. „To bylo těžké období.“
Vedli ji pak Jaroslav Jandus a Craig Kardon, letos se připravuje s Radkem Světlíkem. Od loňského Wimbledonu až do únorové kvalifikace v Paříži nevyhrála ani zápas. Na přání sponzorů se tři měsíce zavřela na Floridě, jen trénovala.
Doma se večer svalí na gauč, pustí v televizi svůj oblíbený seriál Komisař Rex nebo vybere film ze sbírky padesáti DVD. „Tak relaxujeme. Většinou totiž býváme s Honzou z kurtů celí mrtví.“
Každý den myslí i na krizový scénář. Co když se z tenisového dna už nikdy neodrazí? Má jen základní vzdělání. Něčím se živit musí. „Asi si dodělám školu,“ uvažuje. „Jenže ještě se nemíním vzdát.“
Na Roland Garros a ve Wimbledonu se tentokrát nevešla ani do kvalifikace. „Strašně ráda bych tam jela. Nejde to. Hlavou do zdi vzteky mlátit nebudu,“ říká.
Těšit se dokáže i ze dvou vítězných kol na malém turnaji v Japonsku.
„Bylo pěkné být tam nahoře,“ špitne ještě o minulosti.
A zase dovádí s Maxem Dammem. Capart dostane od „tety“ bonbon, chce další. Bedáňová se usměje. „Pochopila jsem, že život není jen tenis. Jinak bych se z toho pádu asi zbláznila.“
