Martino, váš tenis je stále lepší, přitom by to skoro mělo být opačně.
(Hlasitý smích)
Jak to tedy děláte?
Mám výbornou trenérku. Ne že bych dřela tvrdě, ale dělám něco každý den. Půl hodiny, někdy tři čtvrtě. To pomáhá a v mém věku je to daleko důležitější než se přemáhat tři hodiny jen v sobotu.
Je to už devět let, co jste zde hrála a prohrála své poslední finále dvouhry. Kolik bych vydělal, kdybych si tehdy vsadil, že tu budete pobíhat ještě dnes?
Asi mnohem víc, než kdybyste dal na vítězství Karloviče v prvním kole nad Hewittem. Ale divné věci se stávají. Já se cítím mladá. A abych se v tom ujistila, zašla jsem mezi členy zdejšího klubu. Laurie Pignon mi povídá: Žiju. A já mu říkám: Vidím, proto jsem tady. Jsi dvakrát starší a mně je tu fajn.
Připadáte si mladá i na kurtu?
Většinou ano. Rozhodně se necítím na šestačtyřicet, hlavně v porovnání s lidmi, kterým je stejně. Jistě, stovku nezaběhnu jako před dvaceti lety, ale v tenise je to zábava. Výsledky nejsou stejné, ale vy nemůžete říct, o kolik jste se zhoršil. Nejde to změřit. Nebo když hraju basketbal: nevyskočím na desku tak jako dřív. No ale zase skáču líp než mnoho jiných (Smích).
Jak dlouho ještě chcete vydržet?
Plány na příští sezonu nemám, chci v klidu dohrát tuhle. Mám skvělé spoluhráče v deblu i mixu (Světlana Kuzněcovová a Leander Paes - pozn. aut.), tak uvidíme...
Za ta léta jste hrála vedle mnoha výborných partnerů i partnerek. Podle čeho je vybíráte?
Především to musí být přátelé. Kdyby zbyl na světě jediný člověk, se kterým bych mohla vyhrát Wimbledon a já ho neměla ráda, nešla bych do toho. Hrála jsem s Pam Shriverovou, Billie Jean Kingovou a teď je kamarádkou Světlana. I když vztah k ní je trochu mateřský, je zábava vidět ji vyrůstat.
Světlaně bylo v pátek osmnáct, vám bude sedmačtyřicet. Probíráte s ní dívčí starosti?
Bavíme se skoro o všem, možná i o věcech, o kterých s mámou mluvit ani nebude. Pomáhám jí, jak se dá. Ale hlavně v tenise.
Vaše americká krajanka Alexandra Stevensonová před pár dny prohlásila, jak moc se změnil Wimbledon od doby, kdy tu před čtyřmi lety byla poprvé.
(Hlasitý smích)
Co vy? Po třiceti letech...
Spousta věcí se změnila. Nejvíc mi ale chybí starý kurt číslo jedna. Diváci tam seděli tak blízko, měli pohled, jaký nebyl nikde jinde na světě. Ale kurty jsou stejně velké a míče taky (Smích).
Máte v současné době čas na jiné věci, než je tenis?
Vůbec.
Před pár lety jste třeba napsala tři detektivky. Budete pokračovat?
Měli jsme smlouvu jen na ty tři. A při každé se měnil vydavatel, museli jsme vždy znova vysvětlovat, co a proč děláme.
Která z těch tří knížek byla nejúspěšnější?
Nevím, ale myslím, že jsme se zlepšovali. Druhá se povedla víc než první a třetí víc než druhá. Aspoň to říkali známí, kteří četli všechny. Bylo to prima, ale bohužel to skončilo. Možná zase něco napíšu...
Je o vás známo, že máte spoustu dalších koníčků. Hokej, létání, návštěvy Afriky, ale taky truhlařinu. Jak jste v ní daleko?
Udělala jsem dva stoly. Krásné, opravdu, vynikající (Smích). Jeden mám doma, druhý jsem dala kamarádce v New Jersey. Ale teď už jsem dva roky nevyrobila nic. K tomu se taky vrátím, až přestanu hrát.
Kde jste ty stoly vyrobila? Doma v Aspenu?
Mám tam garáž pro tři auta a teď se tam vejde jenom jedno. Zbytek zabírají stroje.
Do Čech se chystáte?
Spíš do Švédska za sestrou Janou, chci vidět novou neteř. Sestra je navíc zubařka, před měsícem se mi v Paříži zlomil zub a špatně mi ho spravili. Po tátově smrti už do Řevnic moc nejezdím, máma spíš cestuje za mnou. Byla v Dubaji, pak v Římě a teď poletí do Ameriky.
Ale voláte si, ne?
Jistě, nedávno jsme zrovna probírali vaše referendum. Máma měla strach, aby přišlo dost lidí. Ale prošlo to, což je skvělé.
Byla jste vegetariánkou, pak zase ne. Co jíte teď?
Syrové ryby, ty kvůli bílkovinám potřebuju. Jím... salmon...
Lososy.
Ano, lososy. A tuňáky. Až ale skončím s tenisem, přestanu s tím. Na to se vážně těším.
Když jsme zde spolu seděli loni, tvrdila jste, že už nikdy nebudete hrát dvouhru. Nedávno se přesto objevily zprávy, že požádáte o divokou kartu do turnaje v Eastbourne. Nakonec jste nehrála, proč?
Chtěla jsem. Ale bolí mě pata, už od minulého roku. Teď na trávě je to trochu lepší, ale ještě ne úplně dobré. Když hodně běhám, bolí to. Nechtěla jsem riskovat, že bych nemohla hrát ve Wimbledonu čtyřhru.
Viděla jste los?
Jen letmo. Williamsovy jsou na druhé straně, to jediné mě zajímalo (Smích).
Když už o nich mluvíte... Zdá se, že stále víc žen při tenise - promiňte ten výraz - heká. Vadí vám to jako soupeřce?
To asi vadí všem. Při tenise musíte slyšet míč: jak skáče, jak bouchne do rakety. Je to jako v baseballu nebo v basketbalu. Jak by se vám hrálo, kdybyste neslyšel dunět balon o parkety? Nebo si zkuste dát při tenise na hlavu sluchátka a poslouchat hudbu. Budete se cítit jako slepý.
Zkoušela jste to snad?
Žila jsem v New Yorku, nad hlavami mi každou chvíli prolétlo letadlo. To je skoro to samé. Heknutím si člověk může ulevit, ale někdy to vypadá, no řekněme, hodně nepřirozeně.
Asi v tom je snaha provokovat soupeřku, že?
Jednou jsem tu hrála těžký zápas s Monikou Selešovou. Řvala tak hlasitě, že jsem vůbec neslyšela, když se míč odrazil od její rakety. No a nedávno jedna - nechci ji jmenovat - proti mně řvala ještě víc. Neslyšela jsem míč, ani když už bouchl o mou raketu (Smích).
Ale uznejte, vaše hra už taky není úplně tichá.
To je věkem. Hrát některé míče je pro mě daleko složitější než dřív. Ano, jsem hlučnější, ale jen když se třeba natahuju na síti. Rozhodně není nutné řvát pořád.
