Před jedenácti lety se Milan Fridrich rozhodoval, jestli pokračovat s hokejem na vrcholné úrovni ve Znojmě, nebo se plně věnovat vysoké škole. Studoval v Českých Budějovicích a měl zde spoustu známých. "Rád na ty časy vzpomínám," svěřil se už dříve, kdy tu florbal propagoval.
Rozhodl se pro druhou možnost, pro školu. Hokej šel stranou a ještě více si oblíbil florbal. V něm je i dnes amatérem. Na otázku, kdy se bude hrát profesionálně florbal v Česku, odpověděl pro server iDNES.cz, že někdy za 15 až 20 let v tuzemsku florbal profesionální bude.
Nedávno v Helsinkách vedl poprvé jako kapitán českou florbalovou reprezentaci do utkání mistrovství světa proti Itálii. Záhy dovršil útočník střešovického Tatranu padesátku utkání v národním dresu. A získal s týmem bronzovou medaili. Je přesně tím příkladem, který ukazuje, že člověk se může díky cílevědomosti dopracovat až na vrchol.
O čem však přemýšlel, když mu bylo dvacet? "Dojížděl jsem na vysokou školu do Českých Budějovic a nešlo to s hokejem už moc dohromady. Měl jsem tehdy drobné zranění, tak jsem si řekl, že škola je hlavní," povídá 31letý útočník.
K florbalu se dostal spíš náhodou. "Bylo to přes jednoho kamaráda ve Znojmě. Měli jsme tam výbornou partu, hrával jsem s klukama tři roky a bylo příjemné, že najednou stačilo pár tréninků týdně, a o víkendech jsme hrávali," vzpomíná na dobu, která byla pro florbal na malých městech stále hodně pionýrská.
Ve Znojmě stál u založení prvního oddílu. Jeho tým byl první, který ve Znojmě existoval. Časem vznikl druhý a oba se po jeho odchodu do Prahy sloučily.
Současný TJ VHS bojoval dokonce dva roky v extralize. "Už tehdy jsme se snažili, aby se spojily. Je dobře, že to tak dopadlo. Je to silnější celek, má větší podporu od sponzorů i od města," těší Fridricha situace klubu ve městě, odkud se do vrcholového florbalu vydal.
Když v Českých Budějovicích dostudoval matematiku a tělesnou výchovu, směřovaly jeho kroky do Prahy. Konkrétně na fakultu tělesné výchovy a sportu. "Chtěl jsem studovat hokejové trenérství. Za půl roku jsem ale zjistil, že to není pro mě. Navíc jsem potřeboval vydělávat," vypráví Fridrich.
Florbalová cesta vedla do Bohemians
Sport podobný hokeji ho už takřka pohltil, rychle si na něj zvykl. "Tehdy se nesmělo hrát moc do těla, což některým hokejistům dělalo hrozné problémy. Ale já byl spíš technický hráč," povídá. "Mně dělalo největší potíž, že jsem nemohl chytit míček rukou. To byly tradiční reflexy," usmívá se dnes při vzpomínkách.
V Bohemians vydržel dva roky a před pěti lety už přišel poslední důležitý krok k absolutnímu vrcholu. Současný i tehdejší brankář Střešovic, reprezentant Tomáš Kafka, mu hodil laso a on se nechal chytit.
"Chtěl jsem to zkusit. Tehdy tam byl ještě Petr Harapát, Vláďa Fuchs, Zdeněk Skružný. Od nich jsem se měl co učit a chtěl jsem vědět, jestli mám šanci se prosadit mezi nejlepší," vysvětluje svoje tehdejší pohnutky. "Šel jsem nahoru a dostal chuť na reprezentaci."
Udělal dobře. Záhy se propracoval mezi elitní extraligové centry a v roce 2008, ve 29 letech, si poprvé zahrál na mistrovství světa. "Nejdřív jsem chtěl v Tatranu odehrát sezonu dvě, ale dařilo se a chuť na reprezentaci mi zůstala." Možná proto, že všeho dosahoval postupně, má stále dost motivace. "Moje cesta je netradiční. Když se podívám na dnešní kluky v reprezentaci nebo v Tatranu, je jim kolem dvaceti a mají odehráno ve florbalu víc sezon než já," přemýšlí bývalý hokejista.
Na druhou stranu neměl období, v němž by šel dolů. "Měl jsem zkušenosti a věděl, co chci. Teď už se ale florbal mění a těžko by mohl někdo začít ve dvaceti," míní. Dokud mu bude sloužit zdraví, chce hrát dál. V Tatranu. "Bez něj už si nedokážu život představit," usmívá se.
Stejně tak si ho ale nepředstaví bez Znojma, kam s manželkou pravidelně jezdívá. "Za rodinou a za kamarády. Hlavně těmi florbalovými. Vždycky se snažíme se s někým potkat a popovídat," váží si chvil, kdy se může potkat s někdejšími spoluhráči. "U Znojma už jsme ale dostavěli barák, takže můžou jezdit i k nám," směje se Fridrich.
