Zasáhl krutý osud a v listopadu dvacetiletá rychlobruslařka ze Žďáru nad Sázavou, jenž v roce 2007 vybojovala juniorský titul mistra světa v závodě na 3 000 metrů, nyní může olympijské zápolení sledovat maximálně v televizi.
A kdo ví, jestli se k rychlobruslení ještě v budoucnu někdy vrátí. "Mou největší prioritou je nyní získat zpět ztracené zdraví. Co bude dál se uvidí," říká mnohoznačně.
Celý svět si nyní užívá olympijského svátku ve Vancouveru, české fanoušky mohou těšit výsledky v rychlobruslení. Co vy, sledujete zprávy z Kanady?
Když mám čas. Ale protože se zároveň snažím dohánět školu a studuji, některé přenosy, které jsou pozdě večer,mi unikají. Protože prostě musím jít spát. Druhý den už bych nic neudělala. Ale třeba zrovna včera (v neděli - pozn. red.) jsem sledovala
hokej a bylo to skvělé.
Ale rychlobruslení a vystoupení Martiny Sáblíkové na 1 500 a 3 000 metrů jste si asi ujít nenechala, ne?
Něco jsem krátce viděla. Třeba i ze záznamu, kdy jsem se koukala na internetu. Takže něco jsem sledovala, něco ne.
A co těm medailovým výkonům říkáte?
Výkony jsou rozhodně kvalitní. Martina tvrdě trénovala, připravovala se na to. A její píle se projevila. Je to samozřejmě skvělá věc. Určitě každý Čech ocení, že máme zásluhou rychlobruslení dvě medaile. Zvlášť, když podmínky pro něj jsou tady hodně špatné.
Růžky v poslední době navíc čím dál častěji vystrkuje i další rychlobruslařka, Karolína Erbanová...
Její výsledky jsou taky skvělé. Je hodně mladá, sbírá zkušenosti. Bruslí pár let: tři, čtyři roky. Takže před ní každý musí smeknout klobouk. Je to ale dáno i tím, že hrála hokej, takže má rychlostní průpravu trošku za sebou.
Martinu ve středu čeká závěrečný závod, na "její" trati 5 000 metrů. Při současné formě, kterou má, všichni chtějí jen zlato. Jak myslíte, že se Martina s takovým tlakem vyrovná?
Martina je na podobný tlak už zvyklá. Protože ať je to mistrovství světa nebo Evropy, tak od ní všichni očekávají zlaté medaile. Myslím, že teď to nebude omoc horší. Bude nervózní, to určitě. To je ale vždy. Ale už se s tím popere, tak jako to zvládla pokaždé před tím.
Není podle vás trochu paradoxní, že v rychlobruslení, které před pěti lety pomalu téměř nikdo neznal, se nyní očekávají medaile?
Paradoxní to určitě je (úsměv). Když vím, jaké podmínky mají Holanďani, Němci a zbytek světa. Obrovské týmy fyzioterapeutů, doktorů, psychologů... Mají obrovské možnosti trénovat ve svých městech, jsou doma. A my ne, my musíme pořád někde jezdit. Proti nim máme podmínky vlastně nulové.
Není trochu česká ostuda, že ani čtyři roky po Turínu, kdy Martina poprvé sahala po medaili, ještě není u zvažované rychlobruslařské haly ani základní kámen?
Podle mě to ostuda není. Náš stát na tom ekonomicky zrovna moc dobře není, hodně to ovlivňuje i ta krize. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby tady ta dráha byla. Ale tím Českou republiku rozhodně neobviňuji. Protože to nestojí zrovna drobné a je to prostě moc peněz.
Vraťme se zpět k olympiádě. Vás do Vancouveru nepustilo vážné zranění. Když se teď hrám v jakékoliv podobě vlastně neubráníte, trápíte se svou neúčastí moc? Nebo to berete tak, jak to je?
Já jsem ze začátku byla hodně špatná, hodně smutná. Třeba zahájení jsem si vůbec nepustila. Protože jsem nechtěla vidět, co mi uniklo. Ale musím se s tím nějak poprat, to se může stát každému. Opravdu hrozné je, že jsem v podstatě celou dobu byla opravdu v pohodě. Až poslední dva roky se pohybuji od zranění ke zranění. Prostě ta kolena mi před olympiádou nikdo nevymění. Takže nezbývalo nic jiného, než tam neodjet. Já jsem to zkoušela. Opravdu jsem s tím tvrdě trénovala, zkusila jsem s tím na podzim odjet i Světové poháry... Ale opravdu to nešlo.
A co nyní, přišel nějaký posun?
No právě, že moc ne. Jezdím na rehabilitace do Prahy, jsem v péči fyzioterapeutů. A snažím se četné svalové disbalance odstranit. Vlastně tu stabilitu kolene upravit. Ale myslím, že to bude chtít ještě dlouhou práci. Protože zatím je to tak, že když jdu do školy a ze školy, tak mě večer bolí kolena. Zatím nejsem schopná ani normálního pohybu, natož nějaké tréninkové zátěže.
Mohly vaše problémy pramenit z toho, že jste trénovala podobně, jako Martina, která má zcela jinou stavbu těla?
To rozhodně možné je. A já bych se tomu ani nedivila. Podle mě jsme odlišní a ke každému by se mělo přistupovat trošku jinak. Když se podíváte jen na startovní pole žen na jakoukoliv trať, tak jsou postavově hodně rozdílné. Martina je opravdu hodně jiná, než zbytek světa. Takže to skutečně možné je. Když se podíváte, jak je to dané v zahraniční, tak tam také existují tréninkové skupiny. Ale zároveň každý může trénovat i individuálně. Jenže my jsme tady trénovali jako celý tým.
Dá se tedy říct, že v Čechách chybí další takový trenér, jako je Petr Novák. Který by se mohl věnovat odlišným závodníkům?
Nechci říkat, že tady chybí další trenér. Protože on s Martinou, i s námi ostatními, dokázal úžasné věci. Co by tu mohlo být větší, je základna. Protože tady je jeden malej tým, závodí nás pět a půl. Kdyby byl větší počet týmů, tak by to určitě bylo lepší. Stejně tak by určitě bylo dobré, kdyby se našel další člověk jako on. Nebo dalších pět, kteří by dokázali mít úspěšné závodníky.
Mluvila jste o tom, že se teď věnujete škole. Vím, že loni jste dodělala gymnázium. Co studujete nyní?
Já jsem maturovala loni v červnu, společně s Martinou. Ale protože jsem byla do března na mistrovství světa v Kanadě, tak jsem prošvihla přihlášku na vysokou školu. Navíc ani v březnu nebylo jasné, jestli budu maturovat. Takže jsem tento rok zaplnila pomaturitním studiem jazyků. Filologiemě hodně baví, je to můj koníček, tak se hlásím na filosofickou fakultu na Karlovu aMasarykovou univerzitu, právě na překladatelství a tlumočnictví jazyků.
A jak vnímáte svou sportovní budoucnost. Jsou tam nějaké vyhlídky třeba směrem k příští olympiádě v Soči?
Na olympiádu v Soči zatím rozhodně nemyslím. Tím, že jsem se zranila, jsem ztratila motivaci. Teď se tvrdě věnuji škole a nemám v budoucnosti žádnou metu, kam bych se chtěla dostat. Důležité je pro mě hlavně zdraví.
