... tomu jste ve tváři podobný!
Nejste první, kdo mi to říká. Líbil se mi tím, co dokázal, ale i proto, že nebyl suchý dříč. Stejně třeba Vegaard Ulvang, který jezdíval v létě na dobrodružné výpravy do divočiny. A pak ještě španělský cyklista Indurain. Za první peníze z brigády jsem si koupil dres jeho stáje Banesto.
Býval jste zlobivé dítě, nebo vždycky spíš poctivý pracant?
S bráchou jsme se rvali jako koně, to je normální. A na tréninky jsem nechodil rád. Často jsem prý brečel a rodiče mě museli nutit. Ale později mě to chytlo a trénoval bych pořád.
Pivu a holkám už jste tak moc nedal?
Pivu ne, holkám jo. Pivo mi nechutná, a vlastně i na holky byli v naší tréninkové skupině větší experti. Třeba Milan Šperl a jeho brácha.
Kdy jste se rozhodl, že z vás bude lyžař?
Myslím tím pravý profesionál se vším všudy. Vyplynulo to spíš samo, moc jsem to neřešil. V dorostu jsme s karlovarským oddílem jezdili na lyže, na vodu, na kole, což mě bavilo. Přitom výsledky nebyly nic moc. S trenérem Mírou Petráskem jsme se před posledními závody sezony dohodli, že si o tom promluvíme. A já je vyhrál... Cestou do cíle běžel podél trati a křičel: To kolo ti omlátím o hlavu! Lyžovat budeš!
Co na to rodiče?
Táta si to ani nepřál. Nechtěl, abych šel na sportovní gymnázium, ale abych si udělal pořádnou střední školu u nás v Ostrově. Přeje si, abychom po něm přejali firmičku. Říkal, že dělat sport jako hobby je ideální. I když svět jde po vavřínech.
Vy jste jim pak obětoval třeba i další vzdělání...
Všichni kamarádi odešli na vysoké školy. Asi byli chytřejší. Já jsem toužil po trenéřině na FTVS, ale bez úlev. S výmykem jsem se na zápočet strašně nadřel. Před olympiádou v Naganu jsem to raději ukončil. Loni jsem se dostal na lesního inženýra, ale fyzikář mi před olympiádou odmítl dát individuální plán. Tak jsem rezignoval. Prozatím. Při cestách za sportem se snad naučím jazyk a možná si jednou udělám státnice.
Vaším velkým učitelem zůstává trenér Petrásek, bývalý biatlonista. Vede vás po celou kariéru. Vsadil jste na model dlouhodobého partnerství typu Neumannová - Frühauf?
Nikoho jiného nehledám, ani nechci. Mám k němu důvěru, i lidskou. Rosteme vedle sebe. On jako trenér, já jako závodník.
To jste se nikdy nepohádali?
Vadilo mi, když si ke mně přibral další závodníky. Připadalo mi, že jim předává to, co se naučil na mně. Ale zvykl jsem si, už nám to zase sedí.
Trénujete většinou sám. Dokážete se vždycky zmáčknout, jak je třeba?
Dřív jsem měl raději partu, poslední dva roky trénuju sám, podle sebe. Vím, že se musím vyhecovat. V závodě jsem taky sám. Silný tým není zárukou zlepšení.
V Oberwiesenthalu, kousek od vás za německou hranicí, bydlí René Sommerfeld, člen nejužší světové špičky.
Občas se potkáváme. Ale on má úplně jiný režim. V létě víc jezdí na kolečkových lyžích a já běhám.
Poslední roky jen dřete, ale zlepšení přichází pozvolna. Každý posun nahoru je vykoupen litry potu a obrovskou únavou. Lze z toho mít radost?
Já mám vždycky radost, že se dožiju volna... Baví mě zima a závodění. Abych si to užil, musím trénovat. Ale když někdy padám v osm do postele, ptám se, proč to dělám. V létě mě baví jen horské kolo. To si povídám: vždyť makám, ale sedím u toho. A při sjezdech přichází trošku adrenalinu na oživení.
Výkon v běhu na lyžích ovlivňuje fyzická kondice, materiál, technika jízdy i psychika. Vy tvrdíte, že rozhodující je „motor“ - fyzička?
Je to proměnlivé. Kdo má problém s hlavou, nedokáže fyzické přednosti prodat. Techniku můžu mít někdy horší a urvu to.
Také se říká: Odpočinek dělá mistry. Trénovat umí každý.
To je pravda. Obvykle nejlíp se cítím začátkem roku, poté, co se vylížu z nějaké nemoci. Tou si tělo řekne samo: Už dost, odpočiň si. Ale když si povzdychnu: Už abych byl nemocný, trenér mě chce zmlátit.
Vytrvalostní sport představuje věčný boj s bolestí. A kdo vzdává, přestává jí umět čelit. Souhlasíte?
Zní to chlapsky: Nikdy jsem nevzdal. Ale profík musí myslet taky na to, aby se úplně nezrušil. Já vzdal jednou, padesátku na mistrovství světa v Ramsau. Prostě jsem víc nemohl. Už na startu jsem se necítil dobře, neměl jsem tam lézt. Dodnes toho lituju.
V běžeckém lyžování přichází finanční odměna jen pro hrstku vyvolených. Kdy jste si poprvé vydělal?
V roce 1999 na severském turné asi 800 švédských korun (v přepočtu asi čtyři tisíce korun - pozn. red.). Po osmi letech práce. Ale víc mě potěšilo, že jsem porazil Jonsonna a další místní hvězdy. Teď vím, že můžu něco vydělat. Ale větší motivací zůstávají peníze spíš pro Rusy.
Z ekonomických důvodů mají také blíž k dopingu, že?
To je pravda. Ale musíte to mít nastavené v sobě. Buď to jsem schopen vzít, nebo ne.
Dokážete přemýšlet o tom, jestli jedete jen proti „čistým“ soupeřům?
Tím se nechci zatěžovat. Žádné spekulace.Koho nepřistihli, beru, že je čistý, a víc nehloubám.
Jste zajištěn, ale v přepychu si nežijete...
Náklady mám hrazené svazem a klubem. Beru stálý plat jako civilní zaměstnanec ministerstva vnitra, podobně jako řada dalších sportovců. K tomu mi něco přispějí sponzoři. A z prémií, co vydělám na závodech, dávám symbolických deset procent trenérovi.
Letos jste si začal hradit ze svého servismana Fouska. Vyplatí se?
S trenérem víme, že „motory“ nám jedou dobře. Potřebujeme zapracovat na věcech okolo. V reprezentaci má servisman Honza Pešina na starosti osm lidí. Třeba u Norů vychází jeden servisman na jednoho závodníka. Víta Fouska platím s klubem a úsekem běhu také já sám. Pomáhá ostatním, ale tři čtvrtě hodiny před startem se věnuje jenom mně.
Mezi závody také testujete lyže. Kolik máte párů?
Asi třicet. S sebou jich vozím dvacet. Dva na každý druh sněhu. Testování s fotobuňkou na osmivteřinovém úseku jsme věnovali přes dvacet hodin. Každá setina může pomoci.
Tvrdíte, že chcete stále vyhrávat, že jedete vždy na sto procent. Kam nyní patříte v běžecké hierarchii a co můžete reálně dokázat?
Řadím se možná mezi patnáctku nejlepších s tím, že jsem schopný stabilně jezdit do desítky. Tam už může vyhrát každý. A já chci ještě výš. Dělám pro to všechno. Mám na to a teď už se to nebojím říct.
