Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chci házet do her v Londýně a pak mít děti, říká oštěpařka Špotáková

Barbora Špotáková | foto: Josef Vostárek, MF DNES

20 2010
Ustála jsem olympijské zlato, ujišťuje Barbora Špotáková. Uplynulo 20 měsíců od chvíle, kdy posledním hodem rozhodla drama na hrách v Pekingu. Teď si oštěpařka libuje, že přežila bez úhony šrumec, jímž po Vancouveru prochází i Martina Sáblíková. "Můj život jsme dokázali udržet v určitých kolejích. Jen mě najednou poznává mnohem víc lidí."

Máte s tím i nepříjemné zkušenosti?
Naštěstí nemám co skrývat. A mám skvělého přítele, který zasáhne, když někdo vyloženě otravuje.

Což se už stalo?
Třeba v hospodě U Pinkasů, kam chodím, si dá někdo občas víc než pět piv a začne mě malinko opruzovat. Já jsem taková moc kamarádská. Zato Lukáš je ten, co se tváří naštvaně. Takhle to máme rozdělené. Podobně jako s mým manažerem Liborem Varhaníkem. Já se na lidi směju a oni to korigujou.

Co vám zlato z Pekingu naopak dalo?
Poznání, že sportem, který je v životě vlastně jen doplňkovou činností, mohu udělat tolika lidem radost, zpříjemnit jim svojí medailí den. To je zvláštní, až absurdní moc. Přitom jde vlastně jen o "hod klackem".

Zmoudřela jste?
Trochu. Víc si vážím těch, kteří něco dokázali. A cením si, že coby olympijská vítězka mohu potkávat osobnosti, se kterými se normální lidé jen tak bavit nemohou.

Které setkání vás nejvíc oslovilo?
Napadá mě akce Česko čte dětem, kde jsem četla knížku společně s Václavem Havlem, Jaromírem Nohavicou, Zdeňkem Svěrákem a Michalem Horáčkem. Úžasní lidé!

Oštěpařka Barbora Špotáková na mítinku v Jablonci.

Také jste díky olympiádě zbohatla, vyřešila bydlení. S přítelem rekonstruujete byt v Praze, chystáte i výstavbu domku za městem.
To je obrovská věc. Dřív, když jsme s mamkou všechno v bytě ve starém baráku dělaly samy, připadalo mi to tam až takové nuzné. Teď jsme si konečně mohli s Lukášem nechat udělat byt po svém, vybrat si dveře, barvy. Užívám si, že peníze, které jsem s oštěpem vydělala, přetvořím do něčeho stálejšího.

Jenže abyste se s olympijským zlatem zabezpečila do konce života, to byste se musela věnovat jinému sportu, že?
Určitě. Ale nestěžuju si. Už jen to, že si můžu postavit dům bez hypotéky, mě hrozně hřeje. Když slyším od lidí, jak 20 let budou měsíc co měsíc dávat na hypotéku 11 tisíc, tak do toho bych nešla. To se neslučuje s mojí povahou.

Co když nemají jiné řešení?
Já bych radši žila dál ve starém bytě, přitloukala si tam věci sama a za ušetřené peníze bych vzala děti na dovolenou. Nechtěla bych být přikovaná k hypotéce.

Kdybyste v Pekingu nevyhrála, neměla byste dnes ani lukrativní smlouvu coby vyslankyně Diamantové ligy. Vaše zlato se vlastně neustále zhodnocuje.
To ano. Ty výhody mají určitou setrvačnost. Což si, když vyhrajete olympiádu, ani neuvědomíte.

Barbora Špotáková

Přemýšlela jste někdy během závodu: Když budu dneska první, dostanu tolik a tolik?
Loni při Světovém atletickém finále v Soluni jsem na to pomyslela. Zato z menších mítinků naopak spíš píšu Liboru Varhaníkovi: Nevíš, kolik je tu prize money? Nikdy to nebylo pro mě stěžejní. Ale na světovém finále se prémie pro vítěze hodně propagovala (30 tisíc dolarů). Takže mi to hlavou mezi pokusy problesklo. Neurvete si proto ruku, ale víte o tom.

Loni jste po úspěšné promoci tvrdila: Bez učení nevydržím, budu dělat aspoň španělštinu. Ale s přestavbou bytu asi španělština moc neladila, co?
Tehdy jsem byla do učení našláplá, jenže nakonec jsem si od něj ráda oddechla. Teď si aspoň kupuju literaturu v angličtině, abych si ji oprašovala. Sice jsem v roce 2001 studovala v Americe, ale jak tu angličtinu nepoužíváte, mizí z paměti hrozným způsobem. Nebo si pořizuju naučné knihy, naposledy o sportovních genech. Zato beletrie mě tolik nebere.

Až s oštěpem skončíte, kým chcete být? Nejdřív matkou?
To je první věc, na kterou před třicítkou začnete myslet. Pak? Kdo ví. Vystudovala jsem ekologii, ale teď z ní vypadnu. Amám snad i nějaké pedagogické schopnosti.

Umíte si představit, že byste stejně jako Kateřina Neumannová ještě po porodu závodila?
Chci závodit do olympiády v Londýně 2012, kde mi bude 31 let. Jasně, oštěpem se dá házet dlouho, Norka Hattestadová jezdila po mítincích i s dětmi a pořád byla úspěšná. Ale já hrozně nerada dělám něco napůl. Neumím si představit, že dám děti chůvě a povím jí: Hele, já jdu na závody. Chtěla bych jim pak dávat všechno.

Fotografie z MS v Berlíně očima fotoreportéra MF DNES Michala Růžičky.

Dvacetiletí olympijští vítězové v krasobruslení nyní zvažují konec kariéry. Naznačují: Vyhráli jsme všechno, motivace je pryč. Měla jste už podobné myšlenky?
Ne. Zastávám názor: Pokud to jde, je dobré pokračovat. Cítím zodpovědnost i vůči lidem, kteří mi fandí. Dokud pro ně mohu něco udělat, chci závodit. Obdivuju ty, co dokázali své úspěchy opakovat. Třeba Honza Železný s jeho neuvěřitelnou zlatou sérií. Nebo jak dlouho to táhne Karel Gott! Ale nedivím se ani Jeleně Isinbajevové, že potřebuje přestávku. Jen si vemte, jak dlouho jede na vrcholu.

Vy jste zatím pocit vyhoření nikdy nezažila?
Jen loni před sezonou se mi nechtělo moc závodit. Chyběla mi ta stoprocentní chuť, nejančila jsem jako dřív. Zatímco za světovým titulem v Ósace 2007 jsem šla dravě, loni před Berlínem jsem si snad ani neřekla: Jedeš tam vyhrát.

A letos? Je dravá lvice zpátky?
Docela jo. Odpočala jsem si. Zájem veřejnosti se přenesl na Vancouver a zimní sporty, dění kolem mě se zklidnilo. Technicky se mi hází dobře. Jen kdyby mě už zase nepobolívaly achilovky.

Martina Navrátilová říká, že věk je jen číslo a člověk je ve skutečnosti tak starý, na kolik si připadá. Na kolik si tedy připadáte?
Psychicky? Nevím. Jsem sice klidnější, ale pořád trochu praštěná. Snad jen, že přicházím o iluze.

O jaké?
Vadí mi, když vidím, jak se k sobě lidi chovají, závidí jeden druhému úspěch a tvrdí, že furt nemají čas. Nebo že taková spousta lidí sleduje Ordinaci v růžové zahradě, která mi přijde jako největší brak. A že na Nový rok je Kameňák nejsledovanějším pořadem za posledních pět let, to mě taky ničí a rozčiluje. To je smutný příběh.

Barbora Špotáková

Národ upadá?
Lidi se potom diví, jak se chovají někteří zastupitelé ve vládě, a nadávají na ně. Ale jak říká můj trenér Ruda (Černý), každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Nechcete být političkou?
Ani náhodou. Chtěla bych nějak přispět k lepšímu stavu země, ale nevím jak. Třeba Libor (Varhaník) vymýšlí, co udělat u nás se sportem a s ČSTV, ale to je tak těžké. Obdivuji ho, že se do toho projektu pouští.

Připadá mi, že čím jste starší, tím máte k životu větší pokoru. Nepletu se?
Mám. Dochází mi, že stačí malinko a všechno může být jinak. Před měsícem jsme s Lukášem vyjížděli asi tak šedesátkou z vesnice, vedle zastavilo jiné auto a nějaká ženská nám přeběhla přímo před autem. Rychle jsme to zaflekovali, ale stačil zlomek sekundy a byla by v nás, rozmlácená. Takových momentů, kdy může být během okamžiku všechno jinak, zažijete moc. A já tady řeším nějakou Diamantovou ligu.

Máte osobní přání do budoucích let?
Aby to v mém okolí ještě nějakou dobu zůstalo stejné. Abych dál měla oba rodiče, kteří mě podporují. Aby si užili vnoučat a aby si mé děti pamatovaly babičku a dědu, i když já kvůli kariéře to mateřství ještě odkládám.

Takže vyhrát olympiádu v Londýně a pak mít děti?
To by byl ideální scénář. Rovnou dvojčata, ne?

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze