Motocykl vám už odplul z francouzského Le Havru do Buenos Aires. Nestýská se vám po něm?
Vůbec ne, já jsem rád, že už je pryč. Užil jsem si ho až až.
To jste na něm v přípravě tolik najezdil?
Spíš jsem se na motorce tolik namakal. Měli jsme toho moc, různé reklamní akce a pak taky technické problémy. Ty se projevily i při přejímkách v Le Havru.
Jak to?
Motocykl nesplňuje hlučnost. V reglementech nám nebylo sděleno, že se bude měřit hluk. Takže nás od přejímky vyhodili a do letadla si s sebou musím vzít nové výfuky, které jsme museli objednat. Stálo to dost peněz. V Argentině je namontujeme a znovu projdeme zkouškou.
Je to pro vás velký zádrhel před Dakarem?
Ani ne, beztak ještě část přejímek bude probíhat v Buenos Aires. Pro nás je to jen jedna kontrola navíc. Dakar se prostě přesunul do civilizované země a tam se na hluk dbá. Motorka i s novým výfukem bude řvát jako kráva, ale 107 decibelů je prostě moc. V Africe se tím nikdo nezabýval.
Kolik lidí s vámi na Dakar jede?
Beru svého mechanika, budu mít k dispozici také rychlou asistenci kamionem, který mi veze motor, kola a podobně, když něco rozbiju v rychlostní zkoušce. Mechanici a brácha jako sportovní ředitel jedou v toyotě. Budou nám při závodech dělat předvoj, rozmístí bivak a připraví servis.
Dá se na nový Dakar vůbec připravit? Co víte o tratích, na kterých se tato soutěž ještě nejela?
O těch neví nikdo nic. Ale už jsem závodil na Šestidenní v Brazílii, takže vím, že největší problém pro nás motorkáře budou kaktusy s deseticentimetrovými jehlami. Upadnout do kaktusu neznamená jen to, že se zraní jezdec, ale ty bodliny jsou tak tvrdé, že to prostřelí i nádrž. Gumy naštěstí můžeme propíchat, jak chceme.
Skutečně? To mi jako laikovi, prosím, vysvětlete.
Už řadu let nejezdíme na duších, ale na speciální pěnové výplni. Když pneumatiku propíchnete, nic se nestane. Vytáhne se bodec a furt to jede stejně. Ale závodníci v autech mají z kaktusů strach, a proto si s sebou vezou spoustu pneumatik.
Kolik jste toho se svým motocyklem KTM v přípravě najezdil?
Měli jsme podzimní soustředění v Tunisku, bylo to kousek od hranic Libye a tam byla pěkná poušť. Najezdili jsme dost kilometrů a odhalili pár závad, jejichž řešení až na závodech by bylo špatné. Jinak jsem celou sezonu jezdil na slabší čtyřistapadesátce.
Co děláte právě teď?
Každý den jsem v posilovně a makám. Neměl jsem na fyzickou přípravu tolik času jako vloni, kdy jsem strávil v posilovně šest měsíců. Teď jsem tady druhý měsíc a doháním, co se dá. Před měsícem jsem měl totiž operaci kolene, ale teď už jsem relativně v pořádku a trenér mi dává zabrat. Trénuju dvoufázově – tři hodiny ráno, další dvě večer. Večer padnu do postele, manželka má smůlu...
Cítíte už předstartovní nervozitu?
To vůbec. Jen se snažím oživit si různé věci z navigace. A dolaďuju maličkosti, třeba nakupuju špunty do uší a podobně.
Váš přítel slovenský reprezentant Jaroslav Katriňák jet na Dakar nemůže, protože prodělal transplantaci jater. Co tomu říkáte?
Má to naštěstí úspěšně za sebou. Já i tak jedu v česko-slovenském týmu, protože jeho kamarád Ivan Jakeš je také Slovák. Tu společnou vlajku vezu zčásti i za Jardu, je to můj velký přítel a mrzí mě, že tam nejede. Mohl udělat ještě nějaké výsledky, ale na druhou stranu už má ocenění dost – deváté místo na Dakaru, mistr světa v enduru... Teď vede souboj se zdravotním problémem a zatím vyhrává, z čehož mám radost.
Ve své dakarské premiéře před dvěma lety jste skončil v páté desítce. Obligátní otázka: Jaké si dáváte cíle pro letošek?
To vám neřeknu. Mám ale obrovskou chuť k závodění. Když jsem jel Dakar poprvé, neměl jsem žádné zázemí. Vloni jsem ho už sice měl, ale Dakar byl na poslední chvíli zrušen. A letos? Každopádně bych chtěl pozlobit ty dobré jezdce vpředu.
Láká vás být nejlepším z Čechů?
To určitě. Teď je velká česká konkurence a kdybych byl nejlepší z Čechů, tak se nejspíš vejdu do první dvacítky. Budu bojovat s kolegy Mackem nebo Froňkem, a ti mě nenechají spát. Konkurenci mám rád.
