Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chalupa: Pokračuju. Snad rok, snad dva

11 2000
J i n d ř i c h ů v H r a d e c - Letos na podzim měl skifař Václav Chalupa spoustu volného času. Nevzpomíná si, že by kdykoli předtím ve své sportovní kariéře mohl tolik odpočívat. Nejslavnější český veslař devadesátých let si dopřál dovolenou delší než dva měsíce po olympijském krachu v Sydney, kde ho zdrtila viróza. V semifinále dojel s ohromnou ztrátou poslední. Teď už ho to zase táhne k vodě.

Co člověku přinese taková zkušenost, jaká vás potkala v Sydney?
Na olympiádě jsem pochopil, že sportovní život je sice krásný, ale krátký. Po něm přece přijde další život, někdo by řekl normální život. Hodně záleží na tom, aby se to i dál povedlo. Takže jsem si v minulých týdnech leccos přehodnotil. Neberu to tragicky a nedělám si zbytečné starosti z jednoho sportovního neúspěchu, i když ten zmařil celá léta tvrdé práce.

A taky vás připravil o přízeň sponzorů?
Je pravda, že teď to budu mít se sháněním peněz těžší, ale já vím, že jsem pro úspěch v Sydney nemohl už víc udělat. Mnohem horší by bylo, kdybych udělal nějakou velkou chybu v závodě nebo startoval s vědomím, že nejsem dost připraven. Ale já si věřil. A když se rozdávaly medaile, napadlo mě, že jsem tam třeba mohl stát já, to nepopírám.

V Sydney to bylo od roku 1989 poprvé, co jste chyběl ve finále hlavního závodu sezony, tedy mistrovství světa nebo olympiády. Závodíte už hodně dlouho. Jak si vysvětlujete, že jste to vydržel?
Až do osmnácti let, na dnešní poměry dlouho, jsem vesloval amatérsky. To znamená jednou denně, když jsem přijel ze školy z Třeboně domů do Jindřichova Hradce. Když jsem pak přišel do Dukly, nebyl jsem tolik opotřebovaný.

Vaše tréninkové dávky se mnohým veslařům zdají strašidelné. Jak se vlastně připravujete?
Šest dnů v týdnu, z toho čtyři dny třífázově a dva dvoufázově. Sedmý den mívám volno.

Ani dnes si nepřipadáte opotřebovaný?
Sem tam mě samozřejmě něco bolí, ale zatím funguju. Docela mě to baví, mohl bych nějaký čas ještě závodit, i když takhle makám už čtrnáct let.

Jak se přinutíte se v tréninku pořád ničit?
Asi to bude tím, že jsem za ty roky nevystoupil na vrchol. Pořád ho zkouším dobývat a pokaždé skončím těsně pod ním. Chtěl bych se jednou rozhlédnout z té špičky, to je moje motivace.

Není to naopak ubíjející, přes deset let ten vrchol atakovat marně?
Záleží na tom, jak se tomu člověk poddá. Když bych se nechal, tak mě to celkem pochopitelně ubije.

Co vám chybí k tomu poslednímu krůčku?
Kolikrát to bylo jen štěstí, což je ve sportu taky hodně důležité. Takže i když má člověk dobře natrénováno, ještě to nemusí automaticky vést k úspěchu. Taky musí sloužit zdraví.

Jste opravdu přesvědčen, že jste vždy trénoval na doraz?Kateřina Neumannová jednou řekla, že pokud je sama, tak se k tomu nedonutí. A vy jste proslulý tréninkovým samotářstvím.
Vím, že některé roky, ať už to byly ty stříbrné, nebo s pátým místem, jsem na víc neměl. Ale stalo se i to, že jsem nedokázal v rozhodujícím závodě ze sebe vymáčknout úplně všechno. Ne proto, že bych se nějak šetřil, ale třeba kvůli tomu, že jsem udělal chybu na trati.

Skutečně vám tréninkoví partneři nechyběli?
Pochopitelně to nejde, být pořád sám. Někdy je to sice lepší, ale čas od času je potřeba se vrhnout do nějakého kolektivu. Je to taky jedna z cest výš. Já už jsem začal v poslední době vyhledávat sparingpartnery a letos se mi většinou dařilo se aspoň pár dní v týdnu připravovat s nějakou jinou posádkou.

Byl jste samotářstvím proslulý. To jste dřív nevěděl, že by vám parta mohla pomoci?
Problém nebyl ve mně. Ale on nikdo nechtěl za mnou jezdit do Račic, asi neměli zájem.

A proč jste vlastně do Račic přesídlil, když ostatní reprezentanti veslují v Praze?
Nevyhovovali jsme si s ostatními, oni trénovali jinak a já měl větší dávky. Teď už se snažíme to aspoň zčásti zkombinovat.

Neumím si představit, že by někdo odmítl nabídku zasednout s vámi například do dvojskifu nebo párové čtyřky. Nevedla by cesta na ten vysněný vrchol přes větší posádku?
Tuhle možnost nezavrhuji, dokonce jsem o tom vážně přemýšlel, kdyby se mi na skifu trochu povedla olympiáda. Ale když to nevyšlo, tak mě pořád láká ten můj skif. Ještě jednu sezonu to chci zkusit sám.

Ve vaší kariéře se často spekulovalo, zda by nebylo lepší třeba sezonu vypustit. Neškodíte si tou nepřetržitou marnou snahou o velké světové zlato?
Letos po olympiádě jsem si pauzu udělal. Za dva a půl měsíce jsem si orazil, jen jsem se udržoval. Ale vypustit celou sezonu? Na to už teď nemám čas.

Máte strach, že byste se už k vrcholovému sportu nevrátil?
Myslím, že bych se těžko znovu rozjížděl. A jen tak se rok udržovat a objíždět obyčejné pouťáky, to se mi nechce.

Co říká na to neustálé prodlužování kariéry rodina, když jste často pryč. Syn teď začal chodit do školy...
Rodina je se mnou. Všichni podporují moje rozhodnutí pokračovat.

Děti slavných sportovců bývají často s rodiči tvrdě srovnávány, což někdy nezvládnou. Chtěl byste mít z malého Vaška veslaře?
Bylo by to krásné, ale je to jeho věc. Zatím ho žádný konkrétní sport neláká. I když doma zrovna taky nevysedává. Sice se rád podívá na televizi, ale stejně rád běhá a jezdí na kole venku s ostatními dětmi. Zatím ho při tom nechávám. Ať si sám zvolí, na co bude mít chuť.

Opravdu synovi doma nechybíte?
Bude mu sedm roků. Nedávno jsem mu vyprávěl, že taky jednou přestanu veslovat. Bylo mu z toho smutno, moc si to nedokázal představit. Je rád, že vesluju, a těší se, až budu zase příští rok závodit.

Kolikrát si tohle ještě budete moci říci?
Můj táta také závodil po třicítce a podporuje mě. On se cítil v mých letech dobře a věří, že ještě pár let vytrvám. Mně je třiatřicet a slavní veslaři jako Kolbe nebo Karpinnen odcházeli kolem pětatřiceti. Rok nebo dva jsou ještě reálné.

A nejbližší letní olympiáda v Aténách?
Neříkám, že ne, ale je to moc daleko.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze