Pálkovací sporty se podle různých pramenů hrály na českém území už v roce 1610, ale výrazněji se rozšířily až po první světové válce. Koncem května 1919 začal americký sport v Československu "učit" profesor Machotka, Čech z Omahy. Tehdy ještě ne jako baseball nebo softbal - nová zábava se ještě skrývala pod názvem playgroundball.
První krůčky sice nový sport dělal v Plzni, ale hlavním centrem jeho rozvoje se časem stala Praha. "Už od druhé poloviny padesátých let se chodilo na výlety, kde jsme hráli volejbal a časem i softbal," popisuje Ivan Běťák, jeden ze softbalových "pionýrů".
Hrálo se třeba na Točné nebo pod mostem Inteligence, vznikaly první týmy: Michle, Kanáři nebo A-club. Ale dlouho chyběla organizace i lepší materiál. "Od začátku šedesátých let se začalo scházet víc týmů na Letenské pláni a navázali jsme kontakt i s americkou ambasádou," vysvětluje Běťák. "Tam byli moc rádi, že se sem softbal dostal a že si mohou s někým zahrát."
Hrát "jen tak", to českým průkopníkům brzy přestalo stačit. A tak se vrhli na organizaci nejrůznějších turnajů, se kterými se pojí řada kuriozit. "Třeba turnaj O poslední homerun lákal na zajímavou cenu pro vítěze: kameny ze zbořeného Stalinova pomníku," směje se Běťák ještě dnes při dávné vzpomínce.
Od turnajů už byl jen krůček k pravidelným softbalovým a baseballovým soutěžím. O jejich vzniku se rozhodlo na podzim 1963, hrát se začalo hned v následujícím roce.
Italové v Praze zažili střelbu
Úroveň se zvedala a nové sporty si hledaly cestu k lidem. Povědomí o softbalu vzrostlo třeba v roce 1967, kdy se na strahovském stadionu hrálo utkání Kanárů proti Čerčanům před 15 000 diváky, kteří čekali na dojezd Závodu míru.
Postupně se rozvíjely i kontakty se zahraničím. A tak třeba v roce 1968 Běťákův klub Black Horses přivítal italské hosty: týmy Lazia Řím a Benátek. Při pohledu na přesné datum jejich pražského střetnutí trochu zamrazí: hrálo se totiž 20. srpna...
"Druhý den přišli Rusové a já jsem se musel o italskou návštěvu postarat a pomoci jim dostat se domů. Střílelo se přímo u domu, kde bydleli, bylo to hrozné," vzpomíná s odstupem Běťák. "Když jsme pak přijeli po letech za nimi do Itálie, pořád na to vzpomínali."
Po okupaci byl styk se zahraničím o hodně náročnější a na zájezd do ciziny mohl vyjet jen vítěz celé soutěže - pokud dostal "modrák", povolení k výjezdu.
"Nám ho v roce 1970 nejdřív zamítli, pak jsme ho nakonec dostali. Ale na čtvrté čtvrtletí - a do Švédského Leksandu," usmívá se Běťák. "Odtamtud nám hned psali, ať si vezmeme brusle nebo pingpongové pálky, že nic jiného si tam asi v tom mrazu nezahrajeme."
Podobné problémy už v současnosti naštěstí nehrozí a v softbalu se Češi vypracovali mezi evropskou špičku. Tak ať se daří i dál: nejméně dalších padesát let.
