Jeho pobyt však nebyl pouze o naběhaných kilometrech. S místními atlety trávil pětadvacetiletý člen Sokola České Budějovice všechen svůj volný čas. „V Evropě je každý profesionál uzavřený a ostatním nepřístupný. V Keni skončil tréninky a všichni jsme začali řešit běžný život, nejvíce holky,“ říká.
Strávil jste s Keňany jedenáct týdnů. Jak byste je charakterizoval?
Žil jsem s nimi doslova v komunitě, kde nebyli pouze profesionální běžci, ale i rodiny s dětmi. I přesto, že vědí, že jsem Evropan a mám nějaké peníze, nejsou závistiví a ohromně přátelští, nechtěli mě zneužít, což mě obrovsky překvapilo.
A po sportovní stránce?
Mají ohromné sebevědomí. Oni i přesto, že mají o pět minut horší osobní rekord, věří, že svého soupeře mohou porazit. To v Evropě postrádám, tady si moc běžců nevěří.
Co je ještě dělá tak výjimečnými běžci?
Rozhodně je to geneticky dané. Jsou hubení a už odmala k běhání vedeni. Důležité je, že umějí poslouchat své tělo. Několikrát jsem se ptal, co je čeká další den, a oni to většinou neví. Rozhodnutí přijde až ráno podle toho, jak se budou cítit.
Potřebují vůbec trenéra?
Jen málokdo ho má. Trenéři jsou drazí, ale hlavně oni nepotřebují nad sebou někoho, kdo je bude při tréninku popohánět. Tuší, jak mají trénovat a co je pro ně nejlepší. Koho ale potřebují, je manažer, který se bude starat o závody a další nezbytné věci.
Předpokládám, že v Keni běhá snad každý?
V zemi jsou pouze dvě zajímavé profese, které vás mohou slušně uživit. Kromě vojáka či policisty je to běh. V Keni berou běhání jako nejlepší práci. Všichni touží po členství v některém z evropských týmů.
Přivítání v Africe však nebylo příliš vřelé. Ihned po příletu do hlavního města Keni vás okradli. Nechtěl jste se vrátit domů?
To rozhodně ne. Něco jsem od Keni očekával a ona mě hned první den takhle srazila na zem. Ukradli mi občanský průkaz, řidičák a hlavně kreditní kartu.
Absolvoval jste dvoufázové tréninky v nadmořské výšce okolo 2 500 metrů. Bylo to náročné?
Hrozně mi pomohl první týden, kdy jsem po Keni cestoval, a tím se aklimatizoval. První běh byl ale hrozný.
Jak vypadá tréninkový den vytrvalostního běžce v Keni?
Největší dřina přichází ráno či dopoledne. Druhá fáze už je spíše výklus či lehký jogging. Dvoufázové tréninky jsou tedy základem. Běhá se hodně intervalově, fartleky a v neděli je vždy volno.
Ve stejnou dobu jako vy se v Itenu připravoval dvojnásobný vítěz z olympijských her v Londýně Brit Mohammed Farah. Potkali jste se?
To je snad jediná věc, která mě ohromně mrzí. Až nepochopitelně jsme se vždy minuli. Říkal jsem i Davidu Oloisovi, u kterého jsem bydlel, aby mi to domluvil, že toužím po fotce. Bohužel, Keňané moc nedrží slovo, a když něco řeknou, druhý den už to nemusí platit.
A někoho jiného? Tamní stadion je v tomto období plný světových jmen.
Abych pravdu řekl, tak bez startovního čísla na hrudi je běžce obrovsky těžké rozpoznat, navíc když se kolem vás proženou, skoro je nezaznamenáte. Jsou si prostě všichni podobní.
Takže amatérský běžec se v klidu může proběhnout i s mistry světa?
Úspěšní závodníci zde mají samozřejmě respekt, ale není to respekt na dráze či při běhu. Ráno jsme šli na běh v šest hodin. Všichni si povídají, rozdíly opravdu neexistují.
Těsně před odletem domů jste se zúčastnil také desetikilometrového závodu. Jaké to bylo?
V té nadmořské výšce ohromný boj. Pral jsem se hlavně sám se sebou, ale chtěl jsem si to vyzkoušet. Organizačně to nebylo moc povedené. Tam se prostě vyběhne, až se všichni závodníci sejdou.
A podél trati vás fanoušci podporovali?
Byl to v Keni prestižní závod, takže divácká kulisa byla výborná. Navíc jsem na startu zahlédl jen asi dva závodníky bílé pleti a na trati se to projevilo. Diváci byli hodně slyšet.
Podstoupil jste náročnou přípravu. Může vás tato zkušenost katapultovat do role profesionálního běžce?
To si nemyslím. Běhám teprve pět let a hlavně pro radost. Našel jsem v tom smysl života. Nyní si hledám práci, kterou bych mohl skloubit právě s běháním.
A plánujete návrat do Keni?
Ano, ale vše záleží na financích a také právě na práci. Přál bych si tam v zimě opět odletět a zůstat v Itenu půl roku.