a) Neskáče se na něm často. Poslední závody Světového poháru se tu konaly před pěti lety, kdy vyhrál Jakub Janda.
b) Dosahuje se na něm vysoké nájezdové rychlosti a létá se vysoko.
c) A hlavně - je přilepen na Čertovu horu. Pekelné podmínky loni (v podobném termínu) nepustily skokany vůbec na start, před dvěma lety (v lednu) se na vedlejším mamutím můstku odskákalo jen jedno kolo letů.
"Snad se tentokrát nevyplní pověst větrné Čertovy hory," přeje si Lukáš Hlava. "Od éry Pavla Ploce se tu ale nikomu nic nestalo," uklidňuje zase Antonín Hájek. "Nervy z můstku nemám."
Olympijský medailista Ploc se na dopadu mamutího můstku rozbil před 25 lety, vážné zranění si ale neodnesl, tři týdny poté zase stál se skočkami na můstku a doletěl pro bronz na mistrovství světa. "My se učili, že pády ke skokům patří, sanitky houkaly pořád," vzpomínal.
Jenže při téhle poznámce skokanští reprezentanti tvrdí: Právě v Harrachově vnímáme nebezpečnost našeho sportu nejvíc. "Mám ze zdejšího velkého můstku respekt," potvrzuje Janda.
Poprvé jeho nájezdovou stopu projel snad už v roce 1993 a dnes prohlašuje: "Můstek je docela nebezpečný a neodpouští žádnou chybu. Je jeden z těch starších, jezdí se tam rychle, létá se vysoko, máte velkou dopadovou rychlost. Tam opravdu musíte být zkoncentrovaný na sto procent."
Výhodou českého týmu pro závody v nevyzpytatelném prostředí byl jeden tréninkový den navíc oproti soupeřům. Ostatní letci se ze startovní lavice spustí jen v oficiálních trénincích.
"Naposledy jsme tam skákali ještě za trenéra Bajce, tehdy jsem byl čtrnáctý a patnáctý," vzpomíná Jan Matura. Aktuálním cílem českých skokanů při čtvrté zastávce sezony je umístění v desítce. "Ať už se to to podaří komukoliv," přeje si za všechny Matura.