Marcel Maxa, Nagano 1998. Ještě si na ten silný příběh vzpomínáte? Sjezdař ze Šumavy mohl mít senzační šesté místo v kombinaci na zimní olympiádě v Japonsku. Jenže vystartoval předčasně. Nijak si nepomohl, čas mu stejně jako ostatním začal běžet v okamžiku protnutí fotobuňky, ale podle pravidel byl za start mimo stanovený čas diskvalifikován...
Marcel Maxa, Žel. Ruda 2013. Střih do současnosti. Maxa za rok oslaví čtyřicítku, je spokojeným otcem tří dětí, s rodinou se zabydlel na okraji Prahy. Jenže teď zase budou všichni většinu času trávit na Šumavě. Bývalý lyžař chce oprášit slávu Belvederu, skomírajícího železnorudského areálu.
Co dnes dělají |
"Už loni jsem oslovil majitele jiných vleků, že mám zájem je provozovat. Odmítli, ale ta zpráva se nesla dál a v létě se rozhodlo. Na horách jsem žil léta a mám představu, jak by areál měl fungovat správně. Ale je mi jasné, že se zároveň pouštím do dobrodružství," pousměje se Maxa.
Nedá se říci, že by po Naganu zahořkl, ale se špičkovým lyžováním brzy skončil. "Od sportu pak byla propastná odmlka, ani jsem se o lyžování moc nezajímal, spíš mě chytil skialpining," vzpomíná.
Živil se různě, na Špičáku pracoval u Horské služby. Vrhl se na muziku, skládal, hrál na kytaru. Dokonce založil kapelu Danse Macabre, v překladu Tanec kostlivců. "Už neexistuje. Kytaru jsem pak prodal, ale loni jsem si elektriku pořídil znovu. Od manželky jsem dostal combo, tak uvidíme," zamrká.
Hlavně se však vrátil ke staré lásce, k lyžování. Hlavně díky dětem. Adamovi je dnes devět, Davidovi sedm, Magdalénce dva a půl. Maxa začal učit je, pak přidal trénování dalších dětí pod vlajkou klubu SA Špičák. "Teď jich je okolo dvaceti. Od pěti do deseti let i mladší. "Když popustím fantazii, mám v hlavě i myšlenku na lyžařské centrum, školu pro závodníky," přemítá.
Koučování ho baví. Neutápí se v přírůčkách, snaží se s mladými u videa rozebírat jízdu těch nejlepších a na svahu vštípit stejný styl dětem. "Například Ted Ligety je můj oblíbený výukový materiál, jsem rád, že mu to pořád šlape," připomíná dlouhovlasého Američana, mistra světa i olympijského vítěze.
Třeba podobný talent vypiplá na Belvederu. Už tento víkend si tam můžete zalyžovat. Maxův tým dřel, aby areál, starý přes třicet let, ožil. "Všechno běží. Máme čtyři delší vleky, dvě pomy, dva transporty, pro děti pohyblivé lano," vypočítává. Právě rodiny s dětmi či školní kurzy jsou cílovou skupinou. Byť paradoxně právě na Belvederu je nejprudší svah v Železné Rudě. "I kondiční lyžaři si zde najdou to své. Ale je jasné, že Javoru a Špičáku v tomto ohledu nemůžeme konkurovat."
Maxův lyžařský příběh tak pokračuje. Ten příběh, který sám smolně rozepsal v Naganu před patnácti lety. "Necítím lítost. Jen mi v hlavě občas běží, jak by mi Nagano změnilo život nebýt té diskvalifikace. Šesté místo byl dobrý výsledek. Třeba stačilo podat protiprotest. Třeba bych pak vydržel ještě do další olympiády..."
