Na školách už má docela slušnou tradici, momentálně běží sedmý ročník. Ale pod křídla kampaně Českého olympijského výboru „Česko sportuje“ se Odznak všestrannosti olympijských vítězů (OVOV), který vymysleli šampioni v desetiboji Robert Změlík a Roman Šebrle, dostal teprve nedávno. Předtím pod ní fungoval jen Sazka Olympijský víceboj.
„Než jsme přešli pod Český olympijský výbor, nebylo tolik možností k propagaci Odznaku. Od toho spojení si slibujeme, že se dostane víc do povědomí škol a přitáhneme k němu ještě více dětí,“ říká bývalá trojskokanka Šárka Kašpárková, manažerka projektu.
Olympijský víceboj a OVOV mají společnou chvályhodnou myšlenku: přilákat školáky zase ke sportování. Co je podle vás naopak odlišuje kromě disciplín, které jsou trošku jinačí?
V OVOV už je sportovní hranice. Ne jde nám jenom o to děti otestovat, ale soutěží, za disciplíny získávají body. Teď jsme tu na okresním kole, ale odznak mohou plnit i v hodinách tělesné výchovy. A po splnění deseti disciplín mohou získat některý z odznaků. Diamantový, stříbrný nebo bronzový. Víceboj spíš určí, pro který sport by se děti mohly hodit. Kdežto tady už převažuje závodní složka, kdy musejí prokázat nějakou bojovnost a výkonnost.
Navíc se odznaku mohou zúčasnit i učitelé, kteří byli ve víceboji jenom garanty.
Ano. OVOV není věkově omezen. Bodovací tabulky máme nastavené od 7 let do 66+, klidně i do sta let. Doopravdy každý, kdo si chce otestovat svou fyzickou kondici, zjistit, jak na tom je a jaký odznak by mohl získat, si to může zkusit. Na některých akcích často soutěží rodiče společně s dětmi. V rámci okresních, krajských kol a hlavně v republikovém finále děláme i soutěž učitelů, pro které je to také motivační prvek. Hodně se tím upevňuje vztah učitel žák, protože děti vidí, že učitel netrápí jenom je, ale trénuje s nimi a strhne je tím na svoji stranu. Na finále je úžasné sledovat nejen to, jak učitelé fandí dětem, ale i naopak.
Jste tedy spokojená s odezvou, kterou OVOV má?
Musím říct, že se to lepší, je to poznat i na dětech, jak přicházejí připravené na jednotlivá kola. Když jsme před čtyřmi lety přijeli na okresní kolo, byly tam i děti, které o těch disciplínách neměly ani ponětí. Takže jsme je to museli učit, vysvětlovat, opravovat... Teď už vidíte, jak jde úroveň a výkonnost nahoru. Učitelé v hodinách tělocviku s dětmi dělají disciplíny OVOV a jdou do toho s bojovným duchem.
Co kromě zajišťování jednotlivých kol patří k vaší agendě manažerky OVOV?
Společně s partnerem Michalem Pogánym, mým bývalým trenérem, máme na starosti čtyři moravské kraje. Komunikujeme s učiteli, organizujeme závody, děláme kempy pro učitele. Skončí jedno období, pak začnou besedy, ježdění po školách, halové víceboje, okresní kola, kraje, celé prázdniny se chystá republikové finále a takhle pořád dokola.
Četl jsem, že děti se vás ptají hlavně na to, jak jste tančila ve StarDance, protože to je pro ně časově bližší - když jste se v roce 1997 stala mistryní světa, ještě nebyly na světě. Omráčil vás nějaký žák dokonalou znalostí vaší atletické kariéry?
Když jdeme na školy, děti vědí, že přijela mistryně světa. Ale často slyším, jestli si můžou pořídit fotku pro tatínka. (úsměv) Rodiče z toho mají větší radost než děti, které by tam samozřejmě radši měly třeba Báru Špotákovou nebo Mirku Knapkovou, zkrátka současné hvězdy. Ale má to i takový druhý efekt, děti musejí zjistit, že tu nejsou jenom nynější sportovci, ale že v naší historii byla plejáda výborných sportovců, kteří získávali vavříny všude možně. Rozšiřuje jim to obzory. Ale tím, že mě viděli tancovat ve StarDance, se ty otázky často točí právě kolem ní.
Vaše nejlepší výkony, které mají dodnes platnost národních rekordů, jsou vtěsnané do druhé poloviny 90. let. Kariéru jste ale končila až v roce 2006; podepsalo se na poklesu výkonnosti zranění?
Po Maebaši v roce 1999 přišlo zranění, ale ještě jsem byla šestá na mistrovství světa. Vy počítáte jenom čtyři roky medailových úspěchů, ovšem moje první velké finále bylo v roce 1992 na halovém mistrovství Evropy a poslední v roce 2004. Beru umístění do osmičky. Samozřejmě pro lidi jsou zajímavé ty medaile. Zranění mě provázela i v roce 2000 a potom se mi narodila dcera, priority se tím změnily. A musím říct, že jsem se proměnila i já sama jako osobnost.
V momentě, kdy se narodila Terezka, jsem se hrozně zklidnila a byla spokojená. Už jen tím, že se mi narodila krásná zdravá dcera a předtím byly nějaké sportovní úspěchy, už se mi vlastně splnily všechny moje sny, o kterých bych si ani nemyslela, že se mohou uskutečnit. Taky jsem trochu šidila rehabilitaci a regeneraci, což se projevilo na zdravotních problémech. Hlavní důvod ale byla motivace. I když jsem chtěla, nešlo to. Postavila jsem se na značku, a tak jako dřív člověk cítil bojovnost a dravost, že „urve“ tartan, najednou jsem tam stála s pohodovou tepovkou, jak kdybych šla nakupovat někam do obchodu.
Dcera Tereza jde ve vašich stopách?
Ke sportu ji vedeme odmalička, na stadion jezdila už v kočárku a potkávala naše atlety. Začala hrát basketbal; kousek od baráku máme sportovní školu se zaměřením na volejbal, říkala jsem si, že se jí to bude hodit, až bude starší. Když bude umět beach, dobře se na to chytají kluci. (úsměv) Aby dostala nějaké základy. S námi za pochodu dělala atletickou průpravu, musím se pochlubit, že byla i poměrně šikovná, protože na Olympiádě dětí a mládeže získala bronzovou medaili ve skoku do výšky a byla pátá v dálce, přitom měla nevýhodu v tom, že byla o rok mladší než soupeřky. Před dvěma lety si ji vytáhli do širší reprezentace volejbalistek do 16 let, byla i v širší reprezentaci v basketbalu. Ale co čert nechtěl; loni byla se školou na lyžáku, špatně spadla a přetrhla si přední křížový vaz v koleni. Takže jsme teď ve fázi rehabilitace, protože v lednu podstoupila plastiku křížáku. Budeme doufat, že koleno bude funkční a že se bude moci ke sportu vrátit. Uvidíme. Je to škoda, nic nedělala takhle pořádně, ve sportu jsme ji ještě museli brzdit. Nebylo to dítě, že bychom jí říkali: pojď, teďka musíš. Chtěla sama. Ale třeba ji to posílí a bude psychicky silnější než ten, kdo si tím neprošel.
Šárka KašpárkováBývalá atletka, narozena 20. května 1971 v Karviné. Začínala jako basketbalistka, posléze se věnovala skoku do výšky a trojskoku. V trojskoku vybojovala titul mistryně světa v Aténách v roce 1997 a bronzovou medaili na olympijských hrách v Atlantě 1996. Zároveň je v něm držitelkou českého rekordu venku (15,20 metru) i v hale (14,87 metru). Čtyřikrát startovala na Letních olympijských hrách: v Barceloně 1992 ještě jako výškařka, v Atlantě, v Sydney 2000 a v Aténách 2004 už jako trojskokanka. Kariéru vrcholové sportovkyně ukončila v roce 2006, loučila se zlatem na mistrovství republiky. Poté se vrátila k basketbalu, hraje za SK Renocar Podolí. V roce 2010 neúspěšně kandidovala za blok Suverenita a Nezávislí demokraté na primátorku Brna, v němž žije. Před třemi lety se zúčastnila populární televizní soutěže StarDance ... když hvězdy tančí. Společně s Janem Tománkem postoupili do čtvrtého finálového večera. Nyní působí jako sportovní manažerka Odznaku všestrannosti olympijských vítězů. Jejím životním partnerem je atletický trenér Michal Pogány, se kterým má dceru Terezu (2001). |
Procházel jsem výsledkové listiny z posledních mistrovství republiky a porovnával výkony z nich s vašimi. Ten rozdíl byl markantní. Co říkáte na aktuální stav českého ženského trojskoku?
Katastrofa. Po mně ještě byly Eva Doležalová a Martina Šestáková schopné skočit za 14 metrů. Teď se té čtrnáctce blíží Lucka Májková. Uvidíme, zda se jí to v letošním roce podaří. Fyzicky na to má, ale podle mě si nevěří v hlavě. Musím říct, že i světový trojskok šel hrozně dolů, často dostávám otázku, čím to je. Mám na to názor - nevím, jestli je pravdivý - že se mladší holky začínají strašně brzo specializovat na trojskok a ještě na to nejsou fyzicky připravené. Je to silově náročná disciplína. Když vidím na závodech, že to skáčou sedmnácti nebo osmnáctileté holky, které ještě vůbec nevědí, jak mají ovládat svoje tělo a nejsou zpevněné a silově připravené, tak dělají a zafixovávají si chyby. Myslím, že je to pak i odradí, když jim to nejde. Osobně bych doporučovala, pokud chce někdo dělat trojskok, ať klidně začne ve 20, 21 letech jako já. Rozhodně jsem o nic nepřišla. A když to vezmu zpětně, historické tabulky do patnáctky, většina holek je z toho začátku, kdy se trojskok objevil. A je to podle mě proto, že to byly hotové atletky, které se trojskoku teprve začaly věnovat a byly na něj připravené.
Pro sportovce už je to pak automatismus, ale základní sled kroků v trojskoku zprvu asi není úplně snadné dostat do krve, ne?
Že jdete dva z jedné nohy?
Ano. Když se na to podívám jako laik, přijde mi to dost nepřirozené.
To určitě. Musím říct, že díky tomu vyhráváme hodně sázek. Hlavně muži říkají, že nemůže být problém skočit osm metrů, ale netuší, že je zarazí právě ten druhý odraz ze stejné nohy. Protože na to člověk není připravený. Najednou dopadne, noha se mu podlomí. Není to legrace. Ale skokani v rámci tréninku dělají různé variace odrazů, po jedné noze, kombinace dvě levé, dvě pravé, pětiskoky, střídavě po jedné noze. Takže to tam je a trojskok vám nepřijde tak divný, protože jste na něj nějakým způsobem nachystaný. Ale jak jsem řekla, mladší holky mají problém v tom, že ještě nemají zvládnutou dobrou techniku odrazu a už se učí ten nejtěžší - dva z jedné nohy.
Váš partner je atletický trenér, neuvažovala jste po konci kariéry o trénování taky?
Bavilo by mě se věnovat hlavně dětem, popřípadě dorostencům nebo juniorům. Protože atletika dospělých už je hodně časově náročná. Dokud moje Terezka potřebuje rodičovský servis, tak se radši věnuju jí. Ale samozřejmě přijde doba, kdy to nebude nutné, a pak se chci zaměřit na ty děti.
Dala jste se na basketbal. Nejdřív jsem si podle jména vašeho klubu říkal: SK Renocar Podolí - to jezdí hrát z Brna do Prahy? Ale pak jsem zjistil, že to je Podolí u Brna... Co hrajete za soutěž?
(směje se) Čtvrtou nejvyšší, vlastně krajský přebor. Mám štěstí, že máme dobrý tým, šikovná děvčata, která dřív bývala i v seniorské, ale většinou v dorosteneckých a juniorských reprezentacích. Jsou to výborné baskeťačky, já se mezi nimi hezky ztratím, jsem ráda, že mě mezi sebou tolerují. Ale Podolí si lidi pletou často. Jezdíme na mistrovství republiky veteránů, které se koná vždycky v Klatovech, a když vidí Podolí, nasazují nás na první zápasy, protože si myslí, že jsme pražské Podolí. Takže my pak musíme složitě telefonovat, že páteční zápas ve čtyři opravdu nemáme šanci stihnout.
Když vás oslovili, jestli byste nezkusila StarDance, byla jste od začátku přesvědčená, že na to kývnete?
To vůbec ne. Byla jsem velmi překvapená, na začátku jsem si myslela, že si ze mě někdo střílí. Říkala jsem si, že jsem hrozně vysoká a ještě když si vezmu podpatky, které jsou minimálně 6,5 centimetru, tak tanečníka ke mně prostě nemohou sehnat. Fakt jsem to nebrala moc vážně, dala jsem si tři týdny na rozmyšlenou. Spíš jsem byla vnitřně rozhodnutá, že do toho nepůjdu. Ale když jsem to nadnesla v mém okolí, všichni reagovali: Ježiš, to je super, běž do toho! Hnali mě do toho - kromě mojí maminky. Ta tvrdila: Nechoď tam, bude to děsná ostuda, nedovedu si tě představit, jak to bude vypadat... Po druhém kole, kdy jsme se vraceli z Barrandova a volali mamce domů, mi skoro brečela do telefonu a děkovala tanečníku Honzovi Tománkovi, kterého jsem vezla, co se mnou provedl, co mě všechno naučil a jak to bylo úžasné. Říkala jsem si: Tak, a teď jsem spokojená a můžu vypadnout, protože jsem mamce dokázala, že i taková velká „lodyha“ jako já může aspoň trošku elegantně vypadat.
Který z tanců, jež jste cvičila, vás bavil nejvíc?
Obecně latina, hlavně jive.
Bylo pro vás příjemné oblékat se do večerních rób?
Bylo to krásné, protože málokdy se stane, že kolem vás skáče tým kadeřníků, vizážistů a podobně. Skvělý zážitek. Ale hlavně jsem se snažila užít si to proto, že jsme trénovali doopravdy poctivě a já věděla, že kdybych někde netrénovala vyloženě 24 hodin denně, nemohla jsem pro to víc udělat. Lidé to berou tak, že nejsme profíci. Takže když něco pokazíme, řeknou si, je to tanečník-amatér, může se to stát. Doopravdy jsem pak byla úplně klidná a spíš ještě uklidňovala ostatní.
