Pak vyprávění zvážnělo – to když popisovala, jak utekla z Československa. "Nejprve jsem byla v Londýně a komunisti se mě snažili odvléct domů. Křičeli na mě, že jestli s nimi nepůjdu, zastřelí mi maminku. Ta za mnou nakonec přijela po půl roce, ale tatínka..." Tady ukáplo pár slz. "Toho jsem neviděla šestnáct let."
Dvojnásobná mistryně světa se v pražské Kavárně Lucerna potkala se svými příznivci. Skoro tři hodiny odpovídala na jejich dotazy a rozdávala autogramy. "Lidi na mě nezapomněli," říkala dojatě.
V kapse měla přichystané dva kapesníky a brzy je použila. Přišli totiž lidi, kteří ji neviděli šedesát let – třeba příbuzní pána, který jí vyráběl první páry bruslí. Naopak nejmladší posluchačce Terezce bylo šest. Přivedla ji maminka s trenérkou a Terezka kromě rad dostala i fotografii s podpisem, kterou pak celou dobu držela v ruce. "Tohle pro ni bude velká motivace," říkala maminka.
Vrzáňová sama vzpomínala, jak se jí jako malé holce do bruslení nechtělo. "Trénovali jsme venku, byla mi zima,maminka mi musela brusle vycpávat novinami, které hřály. Navíc to bylo za války, takže na stadionu svítila jen jedna lampa. Museli jsme vstávat brzo, kolem čtvrté ráno a s ostatními děvčaty jsme závodily, kdo pod tou lampou bude dřív."
Dalších pár minut se rozebíral vztah bruslařek a hokejistů. "Říkali nám holubičkářky," vzpomínala Vrzáňová, načež se z první řady ozvalo: "Pijavice ledu!" Sál se rozesmál – byl to bývalý hokejista Gusta Bubník, dodnes její velký kamarád.
"Mně maminka držela zkrátka, ale kamarádka z reprezentace Jiřina Nekolová znala celý hokejový tým," smála se i Vrzáňová. "Jo, ta byla přátelštější než ty," dodal Bubník.
Vrzáňové bude příští rok 80 let. Žije střídavě v New Yorku a v Miami, česky mluví bravurně a na bruslích naposledy stála před 8 lety. "Mám obě kyčle nové, tak už hraju jen tenis. Ale zato třikrát týdně. Dostala jsem školu od Martiny Navrátilové – hrávaly jsme ve Wimbledonu, vždycky den po jejím finále."
