Jan Veselý, cyklista: "Byla to pro mne velká pocta, ale Emila už nevzbudíme. Je to smutné, když odejde kamarád. Při našich rodinných setkáních nám bude chybět. Léta jsme se scházívali u Zátopků s Liškovými, to byl velký běžec, s hokejistou Zdeňkem Ujčíkem a jeho paní Věrou, a rád tam chodím i se svou manželkou. A tak, až se zase uvidíme, zapálíme svíčku a připijeme si dobrým moravským vínem, i když zase bude o skleničku méně. Zdeněk už umřel, Emil šel za ním, a jak to vidím, teď je řada na mně. Ten náš les nějak řídne."
Helena Fibingerová, atletka: "Nikdy nezapomenu, jak jsem se Zátopkovými šla běhat do lesa. Bydleli jsme tehdy v Uherském Ostrohu, jsme ze stejného kraje. Já byla tenkrát mladá holka, maminka pro mou atletiku neměla moc porozumění. A Dana, tehdy státní trenérka, se o mne zajímala. Přijeli s Emilem na Štěpána, pobyli, pak jsme vyběhli do lesa. Emil uměl rozdávat nadšení, byl takový entuziasta, a tenkrát rodiče kapitulovali. Když jsi běžela se Zátopkem, tak ať je po tvém, řekla maminka."
Jiří Králík, hokejista: "Emil byl jen jeden, proto si vážím této pocty, na tohle rozloučení do smrti nezapomenu. Není to tak dlouho, co jsme se rozloučili s Ludvou Daňkem, který nás opustil opravdu nenadále. To je život, i ve sportu někdy hodně smutný."
Jan Železný, atlet: "Raději než u rakve bych s Emilem stál někde na stadionu. Ale každý musíme jednou udělat tenhle krok. Bude stále živý v našich vzpomínkách, pro mne Zátopek nikdy nezemřel."
Čestná stráž u rakve |