Teď už asi nelitujete, že vám nevyšlo angažmá ve Švédsku, že? Na jednu stranu jsem rád, že jsem zůstal, už kvůli klukům, protože jsme neskutečný tým, což se projevilo i na Poháru mistrů. Ale kdyby se to povedlo, tak takové zápasy jako se Storvretou bych hrál celou sezonu. Když to nevyšlo, byl jsem zklamaný, ale teď to beru jako fakt. Třeba to vyjde za rok.
Finálový turnaj Poháru mistrů jste dohrával se zraněním. Nakolik vás limitovalo?
Od druhého zápasu ve skupině jsem nemohl pořádně vystřelit, měl jsem zhmožděné zápěstí levé ruky. Kdyby to byla pravá ruka, nemohl bych vůbec hrát. Nechtěl jsem hrát ani tak, ale trenér mě přemluvil. Bral jsem prášky proti bolesti a šlo to.
Trenér Mrázek chválil po turnaji především obranu. Ale bez gólů byste se nedostali tak daleko. Pochvalte se coby útočník.
Co se týče obrany, měl trenér pravdu, byli jsme kompaktní. Vpředu jsme měli dobrou produktivitu. Na takové úrovni je prostě třeba proměňovat šance.
Jaká byla oslava?
Zatím žádná. Po finále jsme byli unavení, dali jsme si večeři a jeli domů. V autobuse byla nějaká pivka, ale na to my moc nejsme. Necháváme to na pátek.
Jak se teď přeorientujete na extraligu? Nebude se těžko hledat motivace proti papírově slabším soupeřům?
Musíme si z toho turnaje něco vzít a hrát pořád stejně, nepřizpůsobovat se soupeřově hře. Chce to soupeři nepůjčit balon a unavit ho. Musíme hrát to, co umíme, ať se jedná o kohokoliv.
