Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bude ze mě voják, těší se Bauer. Nejdřív se ale musí zbavit modré knížky

Lukáš Bauer před olympiádou ve Vancouveru. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

20 2010
Jak vedla akrobatická lyžařka a začínající novinářka Šárka Sudová rozhovor se svým libereckým kolegou a medailistou z olympijských her či mistrovství světa Lukášem Bauerem?

Na jaře přestoupil z klubu SKP Jablonex do liberecké Dukly a má tak poněkolikáté v životě možnost stát se profesionálním vojákem. Než však Lukáš Bauer vymění lyžařskou kombinézu za vojenskou uniformu, musí se zbavit své modré knížky.

Zatím obléká cyklistický dres, úspěšně závodí za profesionální stáj a dokazuje, že jeho srdce je napůl lyžařské a napůl cyklistické.

S Lukášem mám společné "lyžařské povolání", členství v Dukle Liberec a téměř i bydliště. "O stěhování do Jablonce nad Nisou jsem vážně uvažoval už několikrát," překvapuje mě během rozhovoru.

Šárka SudováVyměnil jsi SKP Jablonex za Duklu Liberec. Tedy lidově řečeno policajty za vojáky. Co tě k tomu vedlo?
Celou moji závodní kariéru u SKP sice provázela naprostá spokojenost, ale po olympiádě v Turíně 2006 odešli do Dukly Kukín (Martin Koukal) s Mírou (trenér Petrásek). Pod ním jsem absolvoval i další olympijský cyklus. A po tom, co jsme se rozhodli přidat ještě další, jsem se rozhodl zkusit něco jiného. Teď jsme s trenérem v jednom klubu, sjednotil se i tým a já mám motivaci do další dřiny.

Nevnímáš to trochu jako osobní prohru? Je o tobě známo, že jsi proti Dukle vždycky zbrojil.
Je pravda, že jsem si občas rýpnul a trochu tak udržoval tu řevnivost mezi SKP a Duklou. A i když jsem proti ní vždycky "bojoval", Dukla se nyní stává mým útočištěm. Vnímám to ale tak, že je tam teď celý mančaft a potáhneme, alespoň na domácích závodech, za jeden provaz. Nikdo už nebude říkat: "Zase nás předjel ten policajt!" (smích)

Chceš se stát profesionálním vojákem?
Říkal jsem si, že když už, tak s plnou parádou včetně uniformy. Jenže když ještě byla povinná vojenská služba, dostal jsem modrou knížku.

Kvůli čemu?
Ekzém, alergie a podobné radosti.

Usiloval jsi o ni tehdy?
Neusiloval, ale nebránil jsem se jí. Byla jiná doba a na Dukle jiné vedení. Prostě se mi tam nechtělo. A za dva roky bylo přezkoumání a já si tentokrát říkal, že bych tam už možná šel.

Český běžec Lukáš Bauer na trati olympijské klasické padesátky

Český běžec Lukáš Bauer na trati olympijské klasické padesátky

A modré knížky ses potřeboval pro změnu zbavit.
Takový byl plán. Jenže i když jsem se u těch testů vážně snažil, dali mi ji znovu. Teď mám opět možnost tu uniformu obléknout, ale nejdřív musím projít novým přezkumem zdravotního stavu a pak absolvovat přijímač ve Vyškově. Letos ho určitě nestihnu, ale příští rok to snad dopadne.

Umíš si sám sebe představit se samopalem?
Jo! Fakt umím.

O vášni jménem cyklistika

O své zkušenosti z přijímače se s tebou může podělit jeho čerstvý absolvent a tvůj reprezentační parťák Martin Jakš. S ním i celou reprezentací jsi v červnu absolvoval letošní první společné soustředění v Liberci, jehož hlavní náplní byla cyklistika. Jak to dopadlo?
Dvakrát na zem. Za tohle soustředění jsem na kole spadl víckrát než za celý loňský rok. Ale jinak to proběhlo dobře. Akorát jsem měl začít s lehčím tréninkem a už od prvního dne se vše zvrhlo v tradiční závodění s ostatními, kdy nikdo nechce ukázat, že je na tom hůř než ten druhý. Prostě klasické soustředění.

"Ustlal" sis dokonce na prestižním závodě Pražské schody a tvůj pád byl možná nejsledovanější událostí celého dne.
A to mě na tom štve. Mluvilo se o mně možná víc než o vítězi. Týmu jsem sice udělal slušnou reklamu, ale kvůli tomu jsem si nelehnul. Zklamalo mě i to, že jsem ten závod prostě chtěl dojet.

Lukáš Bauer

Jsi členem cyklistické stáje Volvo Auto Hase MTB. To si ani v létě nechceš odpočinout od profesionálního závodění?
Do týmu jsem se dostal díky spolupráci s firmou Volvo. Ale nejsem tam proto, abych dělal výsledky. Cílem bylo spíš ukázat, že kvalitní tým nemusí být vždycky tvořen jenom profi bikery a přitáhnout tak větší pozornost lidí.

Co to přináší tobě osobně?
Kolo pro mě znamená přípravu na zimu, koníček, vášeň a možnost okusit jiné závodní prostředí. A od ostatních kluků v týmu se něco přiučím. Například Honza Hruška mi toho hodně poradil na Pražských schodech. I když to pak na mém výkonu vůbec nebylo znát (smích).

Myslíš, že je na tebe jako na známou tvář vyvíjen větší tlak?
Dřív to bylo jednodušší, poznalo mě třeba pět lidí a normálně se jelo. Dneska si každý honí triko tím, že předjel Bauera. Kdekdo mi chce dokázat, že to neumím, a když třeba dojedu 15., každý mi řekne: "Blbý, co?" A přitom pro mě je to super výsledek!

Kdy tě čeká vrchol bikové sezony?
Tak tím měly být právě ty Pražské schody, kdy jsem se rozmáznul hned v prvním sjezdu. Vrcholem sezony pro mě tedy byl ten poslední schod, který mě sundal z kola. A to jsem tak nějak věděl, že tam bude problémové místo, a stejně jsem se mu nevyhnul.

Chybělo málo a místo běžeckého lyžování byla tvým sportem číslo 1 právě cyklistika. Co nakonec rozhodlo?
Až do juniorů jsem občas závodil na horském kole a rozhodoval se mezi lyžemi a kolem. Ale pak jsem vyhrál nějaké republikové závody na běžkách a bylo rozhodnuto.

O stěhování na sever

JELY DOBŘE. Lukáš Bauer s lyžemi, které ho dovezly k zisku bronzové medaile.Lukáš Bauer zdraví své fanoušky při předávání olympijských medailí v kanadském Whistleru. (15. února 2010)

Netluče se běžecká příprava s tou v sedle?
Je pravda, že toho na kole nenašlapu tolik, kolik bych potřeboval, a mám tak obrovské problémy s technikou jízdy. Ale Krále Šumavy a nějaké závody českého poháru si nenechám ujít žádný rok. Závodit mě prostě baví. V zimě i létě.

Liberecký kraj je se svými kopci a těžkými sjezdy na trénink techniky přímo ideální. Co dalšího, kromě sportovní přípravy, tě s tímhle krajem spojuje?
Ještě medaile z MS a moje manželka, která je z Nové Vsi u Jablonce nad Nisou. Takže jsem skoro místní.

Uvažoval jsi někdy o stěhování?
Hodněkrát. Na Božím Daru mám sice skvělé tréninkové podmínky, ale Jablonec je níž a teplota na tréninky je tu mnohdy mnohem příznivější. A kdybych se chtěl po skončení kariéry i nadále pohybovat kolem lyží, je sever nejspíš jedinou možností.

Ty bys chtěl tím kočovným životem žít i dál a vyměnit roli závodníka třeba za roli trenéra?
Občas si s tou myšlenkou pohrávám. To celoroční cestování mi nijak zvlášť nevadí. Na konci zimy jsem samozřejmě rád, když jsem konečně doma, ale na druhou stranu bych jako trenér dělal něco, čemu jsem se věnoval celý život a čemu rozumím. A jako každý trenér bych samozřejmě trval na tom, že tomu rozumím líp než ostatní (smích).

Nebojíš se spíš toho, že s koncem závodní kariéry skončí i všechno ostatní?
Trénovat mě sice nikdy moc nebavilo, ale bez toho to nejde, a tak neodmlouvám. Závodění a ten cvrkot kolem něj naopak miluju a jen tak se s ním nerozloučím. Je těžké z toho světa vypadnout.

O rodině a dětech

Lukáš Bauer se synem Matyášem po stříbrném závodě

Lukáš Bauer se synem Matyášem po stříbrném závodě na mistrovství světa.

Závodnického ducha projevují v různých sportech už i obě tvé děti. Chtěl bys, aby šly v tvých lyžařských stopách?
Určitě chci, aby uměly lyžovat, ale vrcholové lyžování snad ani ne. Tohle bohužel beru v té osobní rovině. Myslím si, že ve vedení nejsou kvalitní lidé a běžecké lyžování zatím bohužel nemá žádnou dlouhodobou koncepci, která by současné mládeži umožňovala trénovat a závodit tak, aby neztrácela v porovnání se světem. Navíc se s tím vedením hádám a nechci, aby to mé děti případně v budoucnu nějak odnesly. Lyže jsou krásný sport, ale tvrdý. Například cyklistika sice bolí taky, ale třeba studium je u ní jednodušší.

Jednou z daní, kterou platíš sportu, je to, že svoje děti prakticky nevidíš vyrůstat. Je to těžké?
To teda je. Dokud je člověk sám, není problém. Když jsou dva, pořád se to dá zvládnout, ale jakmile přijdou děti, musí se to řešit. Vadí mi, že s nimi nejsem a přicházím o chvíle, kdy se jim třeba něco povede. Pak mi brečí do telefonu, že jsem u toho nebyl. Lyžování je práce spojená s časem. Člověk si může přijít na slušné peníze, pokud jezdí dobře, ale zase přichází o věci, které jsou možná cennější.

Dřív nebo později čeká každého z nás odchod do sportovního důchodu. Jak tohle prožíváš ty?
Slovo "důchod" zní divně za všech okolností. Ale nijak zvlášť to neprožívám.Původně jsem plánoval vydržet do MS v Oslu, které je příští rok, ale ve Vancouveru jsem se rozhodl pokračovat dál a vydržet až do Soči. A když mě podpoří i rodina, nejspíš mi nestojí nic v cestě.

Očekáváš z této strany nějaké ultimátum?
Doufám, že ne! (smích) Myslím, že můžu počítat s plnou podporou.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze