Bitvu o zlato chce vidět každý.
Takřka devadesátiletá cihlová budova je zoufale přeplněná.
Oficiálně se na tribuny vejde 7 000 diváků, jenže ti teď stojí i na střeše a také na každé další volné ploše. Opírají se o sloupy, klečí na kolenou v uličkách. Tady se na požární předpisy nehraje, finále vodního póla v Budapešti žádá kompromisy.
Vždyť divoká přetahovaná o těžký míč ve vodní tříšti je pro Maďary národním sportem. A velikou vášní.
Jako by Češi hráli v Praze finále hokejového světového šampionátu.
„Ria, ria, Hungária,“ ozývá se z tribun, čtrnáct svalnatých chlapů naskákače do vody a tolik vyhlížený duel startuje. Maďaři by rádi získali historicky čtvrté zlato, Chorvaté vyhlížejí druhé. V minulosti ale opakovaně slavili společně se Srby, Černohorci a dalšími coby Jugoslávie.
Věnce v barvách maďarské trikolóry
Na hladině probíhá ostrý boj o každou píď prostoru, silné paže soupeřů drží jedna druhou, přičemž hráči mistrně balancují s prudce házeným míčem.
Balkánce žene ostrý ryk z horních pater omšelého, leč magicky působícího stadionu. Zbytek tribun okupují domácí fanoušci, kteří jsou po první čtvrtině mače mírně vyvedení z míry.
Momentka z finále mistrovství světa ve vodním pólu.
Ani jejich mocné halekání „Magyarország hej“, ani nejlepší brankář celého turnaje Viktor Nagy nezastaví čtyři chorvatské rány a hosté vedou 4:0. Za ziskem titulu vykročí velmi sebevědomě, Maďaři se naopak trápí v zakončení a vázne jim i finální přihrávka.
Hrdla dvou sličných slečen, s věnečky v barvách maďarské trikolóry, sváže nervozita. A nejen jejich. Tribuny se utiší a s až hmatatelným napětím očekávají, co jejich favorité v bílých čapkách předvedou.
A oni je nezklamou.
Nejprve neomylně pálí Béla Török a ruce fanoušků vyletí do vzduchu. Ještě před poločasem tribuny zahřmí ještě mocněji, to přesně trefí Márton Vámos.
Můry tančí kolem reflektorů čardáš
Ve třetí čtvrtce strhující podívaná graduje: Balázs Erdélyi sníží na rozdíl jediného gólu a člověku z okolního hluku začne pískat v uších, poté skóruje Krisztián Péter Manhercz nekompromisní ranou do pravého horního růžku a patrně ani zkušený statik by si nevsadil na to, že Hájosův stadion nadšení fanoušků ustojí.
Vstávají, skáčou, tleskají a křičí tak, že druhý den budou nedobrovolně držet „bobříka mlčení“. Chorvaté odpovídají dvěma rychlými a šťastnými zásahy, skórují po tečích bránících hráčů.
Běží třetí, závěrečná, pauza. Poslední chvíle pro oddych.
Kolem silných reflektorů se motá tisíce nočních můr a další hmyzí havěti, na tribunách teplota stoupá k tuze nepříjemným hodnotám. Potí se vám čelo, které nestačíte stírat, kapky potu klouzají i po zádech. A to je v Budapešti už po deváté hodině večerní.
Míč se uvádí do hry, začíná závěrečná čtvrtina - rozhodujících osm minut.
Intenzita soubojů dosahuje vrcholu, jednomu z chorvatských pólistů mizí hlava pod vodou, tlačí mu ji pod ni maďarský takzvaný „poslední obránce“.
„Další gól je klíčový,“ připomíná komentátorův hlas praskající z mikrofonů.
Střílí ho Balkánci a to rukou kapitána Sandra Sukna. Uhrům nezbývá než za každou cenu útočit, ale ze stavu 4:7 se hledá cesta k vítězství tuze těžce. Časomíra je neúprosná, síly ubývají a podrážděnost stoupá.
V přetahovaných mezi hráči už dohází i na tvrdé rány.
Maďaři k potěše ostrova princezny Markéty, Budy i Pešti a také celé země ještě sníží na 5:7, poté svítí na tabuli skóre 6:8. Na obrat je už ale pozdě. Sen vášnivého národa se rozplývá, zlaté medaile si pověsí na krk Chorvaté.
Radost Anđela Šetky.
Je tu konec, muži s šachovnicových čapkách se radostí objímají, brankář strhává branku a věší na ní vlajku. Pošesté za sebou mají na MS medaili a ještě k tomu tu nejcennější. Maďaři ztěžka vydechují a zdrceně opouští bazén. Králi azurového území se tentokrát nestali.
Spousta fanoušků nepočká ani na medailový ceremoniál, tak prudká jsou jejich srdce. Drásá jim je zklamání. Další poté ještě dlouhé hodiny děkují svým stříbrným chlapcům v různých koutech nádherného města na dunajských březích. Tančí na ulicích, poskakují v tramvajích.
A řvou: „Ria, ria, Hungária.“
