Už od mládí jej láká prorazit desetisekundovou bariéru, která pro většinu bílých sprinterů zůstává na stometrové trati zakletá. „Samozřejmě se k ní nikdy nemusím ani přiblížit. Ale kdyby mi někdo v začátcích řekl, že zaběhnu stovku pod 11 vteřin, tak bych na něj koukal jako na blázna. A taky se mi to povedlo,“ připomíná Jan Veleba svůj český rekord 10,23.
Ten je starý čtyři roky, až o tomto víkendu se k němu 27letý atlet z ARC Brno znovu přiblížil. Čas 10,32 znamenal druhý nejlepší výkon v životě, druhý český titul a dobré znamení před mistrovstvím Evropy. „Bral jsem to jako test a ten dopadl výborně,“ hlásí Veleba.
Proč trvalo tak dlouho, než jste se opět přiblížil svému českému rekordu?
Jsem typ, který má často zdravotní problémy. Protože jsem nikdy nebyl extra talentovaný, tak musím trénovat dost na hraně a občas je to bohužel spojené se zraněními. V posledních třech letech jsem byl kvůli tomu dost skeptický, ale konečně jsem se dal dohromady a doufám, že jsem letos ještě neřekl poslední slovo. Věřím, že mám na to zaběhnout český rekord pod 10,20.
Jak jste se vůbec dostal ke stovce?
Začal jsem asi v patnácti letech u trenéra, který mě zkoušel na různé sprinty. O stovce jsme úplně nesmýšleli, ale postupem času jsme zjistili, že delší sprinty nejsou úplně můj šálek čaje, tak jsem zůstal u toho nejkratšího. Na ten mám jako výbušný typ největší talent.
Jaká je sprint dřina? Laik si řekne, že po 10 vteřinách máte hotovo.
Když vezmeme samotné závody, tak na tom samozřejmě není nic těžkého. Ale člověk musí být připravený, aby během těch desíti sekund ze sebe vyždímal úplně všechno. Já jsem hrával deset let fotbal a nikdy jsem nezažil tvrdší tréninky než v atletice. Všechno sice absolvuju v krátkých úsecích, ale velmi kvalitně. A třeba v posilovně dřu opravdu hodně.
Stovka na první pohled nevypadá složitě. Jak se dá pokazit?
Technikou běhu. Klasická chyba sprintera spočívá v tom, že se strašně snaží běžet rychle, ale dělá moc technických chyb a běží zbytečně křečovitě. Alfou a omegou sprintu je běžet rychle, ale přitom uvolněně. Tohle se kazí nejvíc, stává se to i světovým sprinterům.
Prohlížíte se hodně na videu?
Pokud ho mám k dispozici, zkoumám ho po každém běhu. Koukám se hlavně na techniku a jak se mění to, v čem se snažím zlepšit a na co se s trenérem zaměřujeme.
Do jaké míry závisí výkon na technice a do jaké na fyzických předpokladech?
Všechno je hrozně dané předpoklady. Když je člověk nemá, tak může dělat, co chce, a stejně rychlý nikdy nebude, ať běhá sebetechničtěji nebo je sebesilnější. Někdo ty předpoklady má víc, někdo míň a pak záleží na tom, jak je kdo schopen snést tréninkové dávky. Já jsem nikdy nebyl extra talentovaný, ale v tréninku snesu víc než jiní sprinteři, kteří sice mají víc talentu, ale zase jim nevyhovuje tvrdší trénink.
Existuje ideální technika?
Vždycky přijdou nějací odborníci a řeknou, že teď je nějaký Bolt a všichni by měli běhat jako on. Ale je to hodně dané stavbou těla. Já jsem asi o 30 centimetrů menší, takže moje technika je jiná. Běhám spíš podobně jako Maurice Greene. U sprinterů jsou vlastně dva typy techniky: jedné se říká přední náhon, kdy člověk běží hodně před sebou, a druhá je zadní náhon. Já běhám tím předním náhonem.
Jak se těšíte na mistrovství Evropy, kde nebudete čelit africkým, karibským či americkým sokům?
Mistrovství Evropy je pro mě samozřejmě obrovská výzva. Není moje první, takže věřím, že už nebudu úplně nervózní a podám co nejlepší výkon. Kdybych tam zaběhl nejlepší čas sezony, bylo by to super.
Jaký je váš vysněný výsledek?
Ideální kombinací by byl čas pod 10,20 a účast ve finále, ale to by opravdu musel být skvělý den. Reálnější je spíš semifinále a čas pod 10,30.
