"Máme na to triky." Jaké? "Když hrajeme, tak spolu nemluvíme, koncentrujeme se každý na sebe."Jiné dvojice i během utkání debatují o chybách, o míčích, které jim nevyšly. "My ne," potvrzuje Paul.
"Tomu se pokoušíme vyhnout, emoce berou energii. Sami nejlépe víme, co jsme zkazili. Jsme klidnější možná i proto, že jsme zase o něco starší."
Přesto, jak dlouho jsou ještě schopni spolu vydržet? "Příští rok po olympijských hrách v Aténách se musíme dohodnout, jestli má cenu pokračovat, nebo se rozdělíme," tvrdí Martin. "Rozchod? Ne, ne, myslím, že spolu vydržíme," namítá dvaatřicetiletý Paul, který je o čtyři roky starší.
Musí ho mladší bratr poslouchat? "To jsem musel dříve, když jsem byl trochu slabší a menší, ale teď jsme oba dospělí, navzájem se akceptujeme," směje se Martin.
Mezi světovou extratřídu stoupali osm let. A pomalu. Byli patnáctí, desátí, pak potřebovali rok dva, aby se dostali mezi nejlepší tři dvojice světa. Třikrát se stali mistry Evropy a v roce 1999 byli vicemistry světa. Vyhráli dva turnaje Světové série. Na olympiádě v Sydney skončili pátí. Letos na sedmi turnajích vydělali 69 500 amerických dolarů (bezmála dva miliony korun).
Světu na písku dominují Brazilci a Američané. Co chybí Evropanům, aby se na ně dotáhli? "Nic," tvrdí Martin Laciga. "Jenže Brazilci hrají beach mnohem déle než my v Evropě, hrají i v zimě, mají profesionální soutěž po celý rok. My můžeme přes zimu v Brazílii či Austrálii jenom trénovat."
Ač se bratři Lacigovi narodili ve Švýcarsku a hrají v barvách tamějšího Proteamu Swatch, kořeny mají v České republice. Jejich rodiče Československo opustili po roce 1968. Dosud mají v Brně babičku.
"Někdy nám to nevyjde zastavit se za ní ani jednou za rok," říká slušnou češtinou Paul Laciga. "Snad se s babičkou častěji uvidíme až po kariéře. Končit ale rozhodně ještě nechceme. Příští rok nás čeká olympiáda."
