Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Branky, body, sprosťárny... Proč sportovci nadávají?

SPROSTÁ SLOVA. Tenistce Barboře Záhlavové - Strýcové finále turnaje v Praze zhořklo. Během „Vulgární aféry“ ale našla i spoustu zastánců. | foto: ECM Prague Open, Pavel Lebeda

1 2010
Psychologové doporučují sportovcům nadávat. Pomáhá jim to ke koncentraci. Někteří láteří, aby vyprovokovali nebo zastrašili soupeře. K těm určitě tenistka Barbora Záhlavová–Strýcová nepatří. Její výlev jen odhalil, jak se ve finále turnaje cítila.

Kdyby se Ota Černý, šéf sportu na České televizi, probojoval do finále nějakého tenisového turnaje... Vím, je to hodně odvážná hypotéza, ale představme si to. Kdyby se mu v rozhodujícím setu nedařilo, třeba by opravdu místo "ku..." řekl: "To jsem ale kluk nešikovná." Možná je to až takový slušňák, že by podobně nevinnou větu zvolal, i kdyby se při domácích pracích trefil kladivem do prstu.

Jinak by tenistce Barboře Záhlavové-Strýcové, která si párkrát sprostě ulevila na kurtu, mohl těžko vzkazovat: "Tuhle dámu už na obrazovku nepustíme, mluví jako dlaždič."

Mimochodem pusťte si jeho slovní výkon v pořadu Všechnopárty a uslyšíte ho říct: "Do pr...." i "ku..." A k tomu ho vyprovokovaly mírné otázky Karla Šípa, co by s ním asi udělala série pokažených bekhendů na kurtu, kde šlo o životní výsledek? Strýcovou už podpořila řada lidí. Nejen na stránkách facebooku.

Jak mluví Ota Černý

Ota Černý

Poslechněte si na na stránkách ČT záznam pořadu Všechnopárty ze srpna 2008

Zastal se jí i tenista Radek Štěpánek. "Nebyl to balzám pro uši, ale i takový je tenis. Občas jste pod velkým tlakem, že si prostě potřebujete ulevit," řekl.

Pochopení pro ni má i její bývalá kolegyně Sandra Kleinová. "Kdyby to řekl chlap, tak se tomu všichni zasmějou a byl by frajer. To je asi jako s nevěrou. Ale že to udělala holka... Taky ze mě občas něco vylítlo. Ale proti Báře jsem slabý čajíček," tvrdí.

Přesto v sedmnácti na juniorském Australian Open měla říct památnou hlášku: "Já jsem tak blbá, že bych potřebovala omr..." Aspoň to prý vyprávěl tenista Petr Korda. "Doufám, že jsem to neřekla. Ale možné je úplně všechno. Každopádně jsem tehdy nevěděla, o čem mluvím," prohlašuje s úsměvem.

Vyčítat sportovcům sprostá slova je pokrytecké. Nadáváme totiž (skoro) všichni. A při mnohem méně vypjatých situacích. Jen to neslyší miliony lidí.

Který sport přitahuje největší sprosťáky? Vytváření nějakého žebříčku je spíše hra. Není podložená žádným sociologickým průzkumem, takže ho neberte moc vážně.

John McEnroe na veteránském turnaji v Bostonu (2010)

SLAVNÝ SPROSŤÁK. Kdyby John McEnroe nosil na kurtu roubík, asi by se nestal takovou legendou.

Občas uletí i hvězdy

Nejvíc prý nadávají cyklisti, protože nejvíc dřou. Zlé muže najdete ve fotbale, hokeji. Největší cholerici mezi atlety jsou vrhači. Drsné jsou i házenkářky. Házená totiž patří mezi nejtvrdší ženské sporty. Ale těžko zobecňovat. Záleží na každém sportovci.

Možná se ten nejvulgárnější krčí nad šachovnicí, jen to v sobě dusí. Kdo ví. Ostatně i golfista Tiger Woods si nedávno před kamerou od plic zanadával. A to kdysi býval velký slušňák.

"Neznám sportovce, který by nikdy neřekl sprosté slovo," tvrdí Tomáš Dvořák, trojnásobný mistr světa v desetiboji. "Jsme sprostý národ, tak proč bychom tak nemohli při sportu mluvit.

Tolik nadávek, kolik nabízí čeština, nemá žádný jiný jazyk." U něj, podobně jako u jiné atletické legendy Jana Železného, šlo občas ze rtů odezírat hodně peprný výraz začínající na "p" nebo "č". Stačilo, aby přešlápl při skoku dalekém nebo zaspal start na stovce. "Prostě to ze mě vyletělo. Proč bych se měl hlídat? Ulevil jsem si, a navíc mě to vyhecovalo."

Prohlédněte si video se "zpovědí" Barbory Záhlavové-Strýcové

V případě Barbory Záhlavové-Strýcové jste nemuseli nic odezírat – jasně jste slyšeli, v jakém je zrovna psychickém rozpoložení, když ztrácela své velké finále: "Prostě mně mr.. v hlavě. Já na ni s..., mě nezajímá," říkala zoufale svému kouči.

A tady je právě úskalí – mluvila ke svému trenérovi, nikoli při rozhovoru do kamery České televize, které nyní hrozí pokuta, protože ve vysílání zazněla sprostá slova před desátou hodinou. Její kouč měl totiž na triku připevněný mikroport od televize. Tuhle "vychytávku" zavedla před dvěma lety mezinárodní tenisová federace ITF, aby zatraktivnila sportovní přenosy.

Jestli nás zajímá pohled do tenisové kuchyně, pak nás nemůže pohoršovat, že temperamentnější hráčky při poradě se svým blízkým (kouč Strýcové je navíc její manžel) nepoužívají výhradně spisovnou češtinu. Těžko můžou v tu chvíli myslet na nějaký mikroport. Byli jsme zkrátka jen odměněni za svůj voyeurismus. Podobně jako při sledování reality show.

Proč sportovci nadávají

Uvolnění napětí

Zloba, naštvání, zklamání jsou negativní emoce. Je třeba je dostat z těla a agresi odčerpat. Třeba nadávkou. Čím hlasitěji, tím lépe to funguje.

Povzbuzení

Tvářit se lhostejně a podceňovat se moc nepomůže. To spíš výkřik: Mám na to! Připadáte si silnější. Nadávka to ještě umocní.

Snaha o začlenění

Když přijde mladý atlet nebo fotbalista do týmu, napodobuje chování ostatních. Sportovci se už odmala učí nejen správné technice, ale i nadávkám.

Provokace

Někdy sportovci nadávají, aby soupeře rozhodili. Najdou si labilnějšího jedince a ten pak reaguje nepřiměřeně, za což je většinou potrestán víc než provokatér.

Zastrašení

V tom je silný třeba fotbalista Řepka. Cloumají s ním emoce, ale nadávky křičí do obličeje rozhodčímu nebo soupeři i proto, aby měl respekt.

Kdybychom přístroj připevnili jakémukoli trenérovi či hráči, výsledek by byl podobný. I fotbaloví rozhodčí se bránili, aby jejich komunikace šla do televize.

Ostré slovo k tréninku patří, motivuje

Když se v hokeji, basketbale či házené hráči při oddechovém čase radí, jak odehrají konec zápasu, také občas uslyšíte v ruchových mikrofonech nejen taktické pokyny a hecování, ale i sprosté nadávky. Mají zdůraznit řečené. "Chápu, že lidi zajímá, co si říkáme, ale moc se mi to nelíbí," přiznává bývalý reprezentační kouč hokejistů Vladimír Růžička.

"Mělo by to zůstat na střídačce. Padne tam leccos, navíc se takhle může vyzradit i taktika. Někdy by mi s tou kamerou vlezli až na hlavu, pořád se hledají nějaké senzace." Už jako hráč byl hodně impulzivní, zůstalo mu to i jako trenérovi. Občas řve nadávky nejen na rozhodčí, ale i na hráče.

Boxer Lukáš Konečný ho chápe, i on má několik svěřenců, které trénuje. "Těžko po mně může někdo chtít, abych na ně volal: Chlapče, zamysli se, dávej rovné údery. To nepobere. Zařvu na něj, že je líný prase. Čím hustší hláška, tím lepší. Někdy bych ho i profackoval," říká s úsměvem.

Pokud si myslíte, že boxeři patří mezi nejsprostší sportovce, protože mají vymlácenou hlavu, jste na omylu. Když dostane Konečný v zápase tvrdý hák na bradu, ani necekne. V ringu se totiž nesmí mluvit. Když toto pravidlo porušíte, jste napomínáni a soupeř dostane body.

"Jsem sprostý jak sviňa. Už od dvanácti jsem nadával, protože jsem trénoval se staršími kluky. Neudržím se při sportu ani za volantem, nadávám bohužel i doma před dětmi. Jsem cholerik, ale při boxu se dokážu ovládat. Odvážu se jen v tréninku," dodává.

Bobřík mlčení se v boxu drží proto, aby hráči bojovali jen pěstmi. Provokatéři Řepka a Duda by ho určitě nezískali. Oba patří mezi raubíře, první ve fotbale, druhý v hokeji. Jde o výtečné hráče, ale kromě sportovního umění občas předvedou i nepochopitelný úlet. Ostře faulují, nadávají.

Trochu příliš barvitá čeština

Co je na hřišti rozčílí? "Skoro všechno. Kolikrát se divím, co jsem zase udělal," přiznává fotbalista Tomáš Řepka. Tvrdí, že v civilu je docela kliďas, jen za volantem někdy ztrácí nervy v zácpě. Když si však oblékne dres, promění se občas v šílence. Už si zkusil nadávání zakázat, ale prý to nejde. Svým zkratům říká blikance. Jeden pořádný předvedl minulý víkend – plivnul na soupeře Ladislava Volešáka.

PO STŘETU. Slávistický útočník Zdeněk Šenkeřík na kolenou, z výšky se na něj dívá sparťanský kapitán Tomáš Řepka. (15. dubna 2010)

TOMÁŠ ŘEPKA je excelentním případem sportovního šílence. O jeho posledním excesu čtěte ZDE.

Možná by pomohl sportovní psycholog nebo ještě přísnější tresty. Řepku teď čeká pár zápasů distanc. "U nás by ho za to vyloučili do konce sezony," tvrdí mladý florbalista Ondřej Riebauer. Když něco na hřišti pokazí, prý se místo nadávky radši plácne do čela.

"Nechápu, že ve fotbale rozhodčí trpějí ty věčné diskuze. Občas si na sebe nechávají z metru křičet nadávky a málokdy dají žlutou kartu. U nás dostanete za řečnění automaticky trest. Jeden kluk vyfasoval distanc na šest zápasů. Řekl rozhodčímu: Ty debile," dodává.

Pro přísnější tresty ve florbalu má jedno vysvětlení: rozhodčí utrpí po nadávce veřejné ponížení, protože to je většinou slyšet. Na hřišti bývá mnohem komornější prostředí než v hokeji nebo na fotbale. Totéž platí o tenise. Během výměn ruší ticho jen údery hráčů, někdy jejich hekání. V tomhle prostředí je nadávka hodně slyšet, protože je pozornost upřena jen na dva, respektive čtyři hráče.

Nejčastější nadávkou je slovo prdel, po něm blbec. Tvrdí to Český národní korpus připravovaný Filozofickou fakultou UK v Praze.

Tenisoví rozhodčí by měli za vulgarity trestat. Někteří u sebe dokonce mají slovníček nadávek ve všech hlavních světových jazycích. Není oficiální, ale někdo ho sestavil a ostatní si ho ofotili. Pokud v něm najdou výraz, který vyřkl hráč na kurtu, měli by ho napomenout. Při opakovaném excesu odebrat fiftýn, pak hru a nakonec zápas.

Hráči se občas vymlouvají, že nadávku nevyřkli, že použili jen podobný výraz. A tady tkví problém. Pokud rozhodčí dobře neovládá jejich jazyk, má to těžké. "Jednou jsem odebrala fiftýn a pak jsem se dozvěděla, že hráč řekl opičák. Tak jsem ten slovníček zahodila," říká jedna mezinárodní rozhodčí, která nechce zveřejnit jméno.

Od té doby před každým turnajem zajde za kolegy. Před zápasem si zjistí základní nadávky v jazycích obou soupeřů a naučí se je. V angličtině jich je pár (fuck, shit, bitch, motherfucker), v ruštině okolo deseti (bljať, pizda, suka, člen, chuj, blin, trachať...). Když za ní přijde kolega, aby mu nahlásila základní nadávky v češtině, většinou mu nestačí papír.

Úskalí našeho jazyka je možná v tom, kolik rozmanitých nadávek obsahuje a jak barvitě znějí. Anglické fuck je tak frekventované, že už se u něj vulgarita stírá.

Sazebník za nadávky

"Pokud hráč nadává potichu sám sobě, většinou to přehlížím. Horší je, když to zakřičí a slyší ho všichni. Na jednom mládežnickém turnaji jsem za týden měla 30 prohřešků, polovina z toho byly hlasité nadávky," dodává rozhodčí.

Serena Williamsová křičí na lajnovou rozhodčíSerena Williamsová

ZABIJU TĚ! Prohlédněte si, jak tenistka Serena Williamsová vyhrožovala čárové rozhodčí v semifinále US Open. Podrobné informace o aféře najdete ZDE

O každém takovém případu musí sepsat protokol a hlavní arbitr turnaje pak hráči ještě většinou uloží pokutu. K dispozici má sazebník. Jsou v něm vyčíslené tresty za všechny možné prohřešky: nadávky, mlácení raketou, vzteklé odpálení míčku. A jsou odstupňované podle toho, o jak velký turnaj jde. Za nadávku na challengeru zaplatí hráč zhruba 50 dolarů.

To Serena Williamsová dostala loni na grandslamovém turnaji v New Yorku pokutu 150 tisíc dolarů, když vyhrožovala čárové rozhodčí, že ji zabije. "Ta pravidla už nejsou tak striktní jako před dvaceti lety. Diváci mají rádi, když hráči na kurtu projeví emoce," tvrdí bývalý mezinárodní rozhodčí Josef Nechutný.

Jinak by rakouského tenistu Köllerera museli zavřít do tenisového blázince, protože nadává rozhodčím a provokuje soupeře. Nedávno vytočil krajana Koubka natolik, že ho v přestávce mezi gamy vzal pod krkem. Rozhodčí zápas ukončil, vyhrál Köllerer, ale diváci ho vypískali. Aplaudovali Koubkovi, že ztrestal drzouna.

Washington - NY Rangers: hostující Sean Avery atakuje brankáře Semjona Varlamova

PROVOKATÉR Sean Avery. Nenáviděný i zbožňovaný "záporák" z hokejové NHL.  

Provokatéři to však mají většinou u fanoušků dobré, tedy u svých – soupeřovi je z duše nenávidí. Radek Duda připomíná svůj idol Seana Averyho ze zámoří. Tenhle hokejový "šílenec" byl prý svého času v New Yorku mnohem populárnější než vytříbený technik Jaromír Jágr. Emotivní sportovec je zapamatovatelný podobně jako herec, který zazáří v záporné roli.

Nadávka funguje jako ventil

I odborníci doporučují, aby sportovci emoce nedusili. "Nadávka je reakce na stres, přirozený ventil, jak ze sebe dostat přetlak. Pak se můžete líp koncentrovat. Když to neuděláte, zhoršuje to koordinaci, přesnost i výkon," tvrdí sportovní psycholog Michal Šafář. Má jednak terapeutický účinek a kromě toho může i nabudit.

Britští vědci v minulosti zkoumali vliv vulgarismů na vnímání bolesti. Vysokoškoláci měli dát ruku do velmi ledové vody, měřilo se, jak dlouho vydrží. Polovina při tom měla mlčet a druhá mohla klít. Nadávající studenti vydrželi v průměru o 40 sekund déle.

Podle Šafáře je sport poslední činností, kde jsou emoce tak silné, jako byly v pravěku téměř pořád. "Tam byl permanentní stres a adrenalin – buď jste ulovili zvíře, nebo jste zemřeli.

Ve sportu jde zase o vítězství. Celé tělo je v bojovém nasazení. Emoce se krotí těžko, protože zažíváte psychickou i fyzickou zátěž." To je asi důvod, proč jsou cyklisti nejsprostšími sportovci – aspoň podle jeho zkušeností. Jejich sport vyžaduje tvrdou dřinu, která trvá dlouhou dobu.

Navíc je kontaktní – pořád se někdo s někým strká, hrozí pád a zranění. I házenkářky jsou prý hodně od rány. Jinak jsou na tom tenisté nebo volejbalisté, které od sebe dělí síť. A jiné situaci čelí střelci, kteří soupeří jen s terči a sami se sebou.

Představa frustrovaného střelce, který v sobě dusí přetlak, přitom vypadá hodně nebezpečně. "Nadáváme," říká olympijský vítěz David Kostelecký. Když mu v závodě uletí holub, občas si uleví. "Pak tu chybu jakoby uzavřu a soustředím se. Řeknu si ku..., ale hodně potichu, protože při střelbě musí být klid. Přesto občas slyším i soupeře, jak si uleví. Rozhodčí mají naštěstí tlumiče."

"Podle průzkumů ženy klejí méně než muži, na internetu však nadáváme všichni stejně."

I velká slušňačka kanoistka Štěpánka Hilgertová tvrdí, že si čas od času pomůže sprostším výrazem. Rovněž tenisový gentleman Jiří Novák. "Ale většinou jsem byl kliďas a tutlal to v sobě," vzpomíná. "Když jsem byl totiž malý, jednou jsem si sprostě zanadával. Táta skočil na kurt a dostal jsem před všemi výprask. Od té doby jsem se snažil kontrolovat."

Takže to jde ovládat se, ne že ne. "Nesouvisí to s inteligencí ani kultivovaností, ani s uměním prohrávat. Ti temperamentnější se to učí hůř," tvrdí Šafář. Podle něj je důležité rozpoznat včas negativní emoci a nechat ji odplynout. U nerváků však počítání do deseti nepomůže. Na rozdíl od nadávky. A pokud chtějí být slušní? Radí jim různá cvičení imaginace.

"Zjednodušeně řečeno si sportovec představuje, že vydechuje plamen a kouř. Nebo že má v ruce rajče a trefí soupeře do tváře, po které stéká rudá šťáva." Když se podíváte na fotbalistu Řepku, vypadá to, že tu techniku už používá, ale moc mu to nepomáhá...

Radek Duda: Nadávky mě vyhecují

Do konce kariéry mu nikdo neodpáře nálepku: rebel a provokatér. Hokejový drsňák Radek Duda. Umí dát gól, ale také zákeřně faulovat, poprat se, křičet soupeři do tváře sprosťárny nebo na něj plivnout.

Hokejista Radek Duda.

"Strašně nerad prohrávám. Na ledě se občas chovám jako blázen. V osobním životě jsem úplně někdo jiný, naštve mě máloco. Mám dvě tváře," tvrdí Duda. Pro nadávající tenistku Strýcovou má pochopení. Ostatně jsou velcí kamarádi. "Má podobnou povahu i problémy. Při tenise občas divočí. Mimo kurt byste tak hodnou holku těžko hledal."


Co by se stalo, kdyby měl i v hokeji kouč připevněný mikroport?
To by Otíkovi (Otovi Černému, šéfovi sportu na ČT) slezly vlasy. Sportovní kanály by asi museli zrušit. V kolektivním sportu se emoce násobí, takže nadáváme ještě mnohem víc než tenisti.


Co vás na ledě rozčilí?
Nejvíc křivda, špatný výrok rozhodčího. Pak zákeřné fauly. A taky když se v důležitém zápase nedaří. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří nedělali vrcholový sport. Někdy jste na sebe tak naštvanej, že byste si rozkousnul ret. Jste v takovým amoku, že necítíte rány a jdete do toho po hlavě. A pak uděláte i hloupost. Před lety jsem se porážkami hodně užíral, teď se s tím srovnávám líp.


Co se stalo?
Jsem starší a klidnější. Pochopil jsem, že hokej se podobá politice. Nezavděčíte se. Bojovat za nějakou spravedlnost je utopie. Nejdůležitější je výhra. Za každou cenu. Proto jsem třeba Davidu Moravcovi před lety plivl do tváře. Potřebovali jsme rozhodit klíčového hráče soupeře a povedlo se. Pak jsem se mu omluvil.


Udělal byste to i teď?
Už ne. Mám k soupeřům větší respekt. Ale někdo musí být za toho zlého. Tenhle typ hráče je u nás nedoceněný. Češi mají takovou náturu – jsou většinou zakřiknutí a bojí se udělat něco pro tým. Přitom když rozpoznáte mentálně slabého soupeře a vyprovokujete ho, tak vám to může vyhrát zápas.

Radek DudaRadek DudaHokejista Radek Duda.
Radek DudaRadek DudaMODEL. Nejproduktivnější hokejista první ligy Radek Duda to umí i ve fotoateliéru.


I vy se občas necháte vyprovokovat a zbytečně oslabíte tým.
Jakmile jsem v pohodě, zvládnu všechno. Když ne, jsem jako neřízená střela. Hlavně dřív jsem dělal věci, které mi pak hlava nebrala. Všechno je to psychikou. Když se mi to rozbourá v hlavě a nesoustředím se, je zle.


Zkusil jste pomoc sportovního psychologa?
Ne. Nevěřím, že by mi pomohl. Konzultovat můžu jedině s jiným vrcholovým sportovcem. Hodně se o hokeji bavím i s tátou. Řekne mi vždycky pravdu. A ještě lepší je na to přijít sám. Na to, že mi pomáhají nadávky, jsem taky přišel sám. A je jedno, jestli ty, které řeknu soupeři, nebo sobě.


V čem vám to pomáhá?
Když nedám najevo emoce, ubližuje mi to. Vyhecuje mě, i když mi nadávají diváci. Prostě jsem takový typ. Nikdy nebudu kapřík, který prohraje a řekne si lhostejně: "O.K., tak bude další zápas." Prohry nesnáším! Už jako malý kluk jsem brečel, když mě táta v něčem porazil a pak si ze mě utahoval. Bylo to drsný, ale nutilo mě to, abych byl lepší.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze