Ještě v roce 2013, když se Armstrong ke všem hříchům minulosti přiznal, nazval Wiggins amerického cyklistu „prolhaným bastardem“. Hlavně proto, že kvůli němu v roce 2009 nevystoupil na Elysejských polích na pódium pro tři nejlepší.
Jeho postoj se však během posledních let dost změnil.
„Teď už to vidím trochu víc z lidské strany. Ve světě se děje spousta špatných věcí. Lance zaplatil vysokou cenu za to, co udělal. Jasně, cyklistika utrpěla, ale on v tom nebyl sám,“ říká Wiggins. „Byl tím archetypálním závodníkem, jakého měl před 120 lety Henri Desgrange na mysli, když Tour zakládal.“
Desgrange v roce 1903 věřil, že vítěz Tour by měl být něco jako superhrdina, který překoná všechny těžkosti.
Podle Wigginse právě Armstrong všechno tohle zosobňoval.
Nemá v cyklistice místo
Jako kdyby nikdy neexistoval.
Jako kdyby žádnou Tour de France nikdy nevyhrál.
Před šesti lety přišel o tituly, dostal doživotní zákaz startů v cyklistice.
„UCI zakazuje Lanci Armstrongovi účast na jakýchkoliv závodech a odebere mu všechny jeho žluté dresy z Tour,“ potvrdil v říjnu 2012 prezident Mezinárodní cyklistické unie Pat McQuaid. „Lance Armstrong nemá v cyklistice žádné místo.“
Texasan byl součástí nejsofistikovanějšího, neprofesionálnějšího a nejúspěšnějšího dopingového programu v historii sportu.
I takové bylo vyznění Americké antidopingové agentury, která jej usvědčila. A která následně vymazala všechny cyklistovy záznamy od 1. srpna 1998.
Jako kdyby jeho čtrnáctiletá kariéra nikdy nebyla.
Podobně dopadl také Armstrongův dlouholetý sportovní ředitel Johan Bruyneel. I on byl nyní doživotně potrestán zákazem jakéhokoliv působení v cyklistice.
Armstrong se pak roky soudil se sponzory i s vládou. Začal se věnovat triatlonu, k Tour se vracel pouze v komentáři na Twitteru nebo později v různých podcastech.
Ve stejném roce, kdy byla jeho lež definitivně odhalena, vyhrál jako první Brit v historii Tour Bradley Wiggins.
Neměli ho rádi, ale respektovali ho
Také on má lehce pošramocenou pověst.
Už dva roky čelí nařčením, že si při svém triumfu nedovoleně pomáhal díky terapeutickým výjimkám. Wiggins se hájí, že vždycky trpěl alergií i astmatem, ale během kariéry žádné z těchto detailů neodhalil.
Dolní sněmovna Spojeného království ho dokonce na začátku roku napomenula, že překročil etickou hranici.
A nyní Wiggins vydává knihu Ikony, která se zabývá jedendvaceti jezdci cyklistické historie. A jedna z kapitol je věnována právě 47letému Američanovi.
„Pokud se snadno urazíš, ani to nečti,“ stojí před zmíněnou kapitolou Wigginsova hláška.
Britovi bylo třináct, když se Armstrong v roce 1993 stal mistrem světa. V průběhu svého dospívání fandil právě tomuto sebevědomému Američanovi.
„Nemůžu změnit pocit, který jsem měl, když mi bylo třináct a sledoval jsem ho. Změnilo mi to život, díky němu jsem chtěl být cyklistou,“ popsal Wiggins.
Když v roce 2002 podepsal francouzskému FdJ a stal se definitivně profesionálem, Armstrong už byl trojnásobným šampionem Tour.
„Bylo to během jednoho závodu. Projížděl kolem mě a říká: Jak to jde, Wiggo? Nebo něco v tom smyslu. Usmál se na mě a já se cítil hrozně malinký, protože… No, protože on byl Lance Armstrong,“ vzpomínal na první setkání. „Můžu to vůbec takhle říct, nebo to ze mě udělá kacíře?“
Podle Wigginse je Armstrong kýmsi mezi sociopatem a velmi speciální lidskou bytostí.
„V tom je ten paradox. Jeho protivníci ho vždycky neměli rádi, ale vždycky ho respektovali,“ vnímá Wiggins.
Když se stal prvním britským šampionem Tour, získal šlechtický titul Sir. Poté už na nejslavnější cyklistický závod světa nikdy nezavítal. V roce 2013 byl po Giru zraněný a o rok později už ve Sky vládl Chris Froome.
I tak patří do úzké skupiny lidí, kteří ovládli nejslavnější třítýdenní etapový závod na kolech.
„A sám cítím, že mám výsadní postavení, když jsem členem téhle skupiny šílenců. Nepatříme do grupy, která by byla normální. Normální lidé totiž Tour určitě nevyhrávají,“ dodává.