Oblohu nad olympijským stadionem v Lužnikách křižovaly blesky. Zesílil vítr. Na plochu stadionu se snášely kapky deště.
Zatímco v semifinále doprovodilo sprintery nepříjemné dusno, už před finále dostali osvěžující sprchu. Čtyři Jamajčané (Bolt, Carter, Bailey-Cole, Ashmeade), dva američtí sprinteři (Gatlin, Rodgers) a duo statečných Evropanů (Lemaitre a Dasaolu) stáli na startu.
Američan Gatlin se do televizní kamery mračil, Bolt gestem naznačil, jak by si rád nad hlavou otevřel deštník. Vzápětí šibalsky zamrkal, přiložil ukazovák ke rtům, aby utišil stadion, zaklekl do bloků a pokřižoval se.
Zbylý scénář měl délku trvání 9,77 vteřin. Po startu několik metrů dotahoval Gatlina, pak se kolem něj prohnal expresní rychlostí. Déšť nedéšť, blesky neblesky.
"Jsem šťastný, ale chtěl jsem být lepší," řekl. "Po semifinále mě nohy trochu bolely, nevím proč... Na světový rekord to nebylo, ale přišel jsem sem vyhrát. Na Jamajce ode mě neočekávali nic jiného než zlato. Pořád ode mě čekají, že budu dominovat."
Vyjma předešlého šampionátu Tegu 2011, kde ulil start a ve finále stovky byl diskvalifikován, od roku 2008 vládne sprinterskému světu tento vytáhlý Jamajčan, věrný svému jménu. Vždyť Bolt v překladu znamená - Blesk.
V euforii oběhl stadion, s vlajkou kolem krku se fotil s fanoušky i soupeři, co ho doprovodí na medailové stupně - stříbrným Justinem Gatlinem (9,85) a krajanem Nestou Carterem (9,95), plácnul si s rozverným Vrabčákem, maskotem šampionátu. Diváci mu tleskali. Jedinou kosmetickou chybu měl jeho večer v ruské metropoli - na tribunách stadionu v Lužnikách opět zívalo několik stovek prázdných míst.
