Přitom ještě před pár lety existoval jediný důvod, proč kousek od Sarasotské zátoky zastavit. A sice – pokud jste chtěli koupit hodně dobrá rajčata, těmi byla totiž místní farma proslulá.
Co se dá dělat, teď pro ně musíte jinam.
Ve vojenském táboře
Prostor pod palmami je pečlivě vydlážděn, za chodníkem svítí ze záhonků pestré květiny. Odbočku z dvouproudé hlavní silnice hlídá vrátný v uniformě, který se před sluncem schovává v nízké budově připomínající kapličku. "Pan Lukas? Vstupte, víme o vás," mává na mě.
Není to formalita. Dovnitř se jen tak někdo nedostane. A vlastně ani ven. Akademii vládne řád. Prckové i odrostlejší teenageři snící o velké tenisové kariéře mají jasně danou večerku, po 22. hodině je pryč nikdo nepustí. I přes den musí hlídači ukázat legitimaci a navíc se mu prokázat povolením od rodičů.
Vojenský tábor? Tohle přirovnání vás napadne okamžitě. Je docela případné, zakladatel Bollettieri je na svou armádní minulost hrdý. Právě díky jeho oblibě v drilu to dotáhl tak daleko. "Disciplínu mít prostě musíte," tvrdí naléhavě.
Sám jde i v 77 letech příkladem. Každý den vstává brzy ráno a co nejrychleji míří na kurty.Malinko ubral až poslední rok, spíš než na venkovních dvorcích sálajících palčivým floridským sluncem je vidět v hale.
My dva se spolu přesto potkáváme venku. Já mám v dusném subtropickém dnu tričko propocené, jako kdybych proskočil vodopádem, Bollettieri kolem poskakuje bez známky vyčerpání.
"Ááá, vy jste ten z Česka. Těší mě. Zítra máme spolu dělat rozhovor, že? Ale víte co? Udělejme ho už teď, sedneme si támhle," spustí. A než se stačím vzpamatovat, už haleká na vedle trénujícího caparta: "Hej, kovboji, nechceš vodu?" Nezmar. Neposeda. Živel.
Dělá na mě dojem, to přiznávám. Co je však hlavní: Mám zhruba pět vteřin na to, abych si srovnal v hlavě, o čem si budeme v rozhovoru vůbec povídat. 1:0 pro vás, Nicku. "V poslední době se ozývaly hlasy, že Bollettieri už nemá tolik elánu. Že už to tady není, co bývalo," povídá mi později kouč Aleš Kodat, který v akademii dlouhodobě trénuje.
"Já ale nesouhlasím. A trvám na tom, že zdejší podmínky nabízí geniální přípravu." Přikyvuji. Bollettierimu může v jeho věku chybět leccos, ale elán to rozhodně není.
A přišly "brutální" peníze
Právě Kodat, donedávna trenér své nevlastní dcery Nicole Vaidišové, mě po rozlehlém areálu provází. Setkáváme se hned za hlídačovým domkem, když vylézám z nejotlučenějšího taxíku, jaký kdy supěl po americkém jihu. "Pozdravujte doma v Jugoslávii," loučí se bůhvíproč taxikářka, se kterou jsem se předtím deset minut bavil o Praze.
Stojím před komplexem, který se rozkládá zhruba na ploše 240 fotbalových hřišť až ke vzdálenému Bollettieriho bulváru. Po žádném jiném dosud žijícím člověku není v Bradentonu pojmenována ulice, jen po Bollettierim. "Není divu, on tomuhle městu vydělal brutální peníze," vysvětluje Kodat.
Vystudovaný filozof Bollettieri se na Floridu přestěhoval v roce 1977. První tenisovou akademii svého druhu založil osmdesát kilometrů od Tampy o rok později. Znamenala hotovou revoluci v práci s talenty.
Jeden rok na akademiiKolik to stojí dítě ve středoškolském věku portovní instruktáž (denně), mentální trénink (jednou týdně), ubytování, strava 30 100 dolarů (562 268 korun) |
A pro Bradenton to bylo jak vystřelit z děla. Ospalá díra byla zatím zajímavá nanejvýš pevnůstkou, kde se před dávnými lety schovávali osadníci před nájezdy indiánů.
Nebo nejstarším kapustňákem narozeným v zajetí. Zničehonic se sem však začaly sjíždět sportovní hvězdy z celého světa, o městě se psalo na všech kontinentech. Sám Bollettieri na projektu netratil, v roce 1987 akademii prodal společnosti IMG, jež ji zásadně rozšířila i na jiné sporty.
Pořád má vliv. "Lidi sem stále hodně jezdí za jeho jménem," tvrdí Kodat.
Prckové i 91letá žačka
Od hlídačovy závory vedou dvě cesty. Doprava k solidně upravenýmdomům, které si pronajímají či kupují rodiny malých sportovních žáčků (kousek od nich jsou skromné ubikace pro děti, jež jsou zde bez rodičů). Doleva se asfaltkou dostanete ke sportovištím a školám.
V první nízké budově hned za parkovištěm je Pendleton school. Některé sportovní naděje navštěvují soukromé školy v okolí, hodně z nich však míří v půl osmé ráno sem, je to přece jen blíž. V lavicích se neučí jen angličtina nebo dějepis, ale třeba i komunikace s médii.
"Hodí se to. Nejen kvůli novinářům. Znám stydlíny, kteří se báli promluvit na dívku. Po kurzu z nich všechen ostych spadl," vyprávěl baseballista Tommy Winegardner pro list New York Times.
Studium na Pendleton school je nákladná záležitost, za roční výuku se účtuje 11 250 dolarů (210 150 korun). Když už dáte své dítě k Bollettierimu, musíte s takovými výdaji počítat. Vždyť jeden rok v akademii přijde dítě středoškolského věku na 69 375 dolarů (1 295 925 korun).
"Pokud mladej neprospívá ve škole, zavolají si ho k pohovoru. Nakonec může dojít až k jeho vyloučení. Ale nestává se to často, na to platí rodiče dost velké peníze," potvrzuje Kodat. "Panuje přísný režim. Vytáhnout dítě ze školy je téměř nemožné.
To musí být fakt nemocné." Za bílou budovou školy už je svět fyzické dřiny. Hřiště na basketbal, baseball, fotbal, golfový areál, plavecké bazény a posilovna s přilehlým prostorem pro lékaře a fyzioterapeuty.
Pětatřicet kurtů s tvrdým povrchem, šestnáct antukových, čtyři v hale. "Měli bychom si vzít golfový vozík, je to dost velké," pobízí mě Kodat.
Není to špatný nápad, ale poslední volný vozík nám před očima bere štáb japonské televize. Při naší procházce se s nimi potom potkáme ještě několikrát. Je jich dost a natáčejí si úplně všechno.
Do míst bývalé rajčatové farmy se sjíždí celý svět. Nejvíc je zde Američanů, ale kolem 36 procent sportovních talentů se narodilo jinde.
Tenis se přijíždějí učit hodně Jihoameričané a Rusové, stejně tak Češi. Těch je teď v akademii kolem desíti. Právě tady se hře učila Nicole Vaidišová, právě tady ještě nedávno trénoval Petr Korda.
Jsou tu malí i velcí. Nehemží se to tu jenom dětmi, tréninkový program si mohou zaplatit rovněž dospělí (třeba jednodenní program v přepočtu za 3 000 korun). Pro sebe mají speciální klubovnu, posilovnu nebo vířivku.
"Často se tu objeví starší lidé, kteří nemyslí na profesionální úroveň, ale prostě jen milují sport," řekl magazínu Hemispheres šéf místní golfové akademie David Whelan. "Měli jsme u nás třeba jedenadevadesátiletou dámu. Pořád se do míčku uměla pěkně opřít. A stále byla schopná se zlepšovat."
Nic než fabrika?
Stojíme u kurtu s tvrdým povrchem, postavili ho hned za administrativními budovami. Původně byl věrnou kopií dvorce z US Open, ale děti se na něm nestačily otáčet za svištícími míčky. Byl na ně moc rychlý, tak se jeho povrch zdrsnil. Klučinovi v kšiltovce, který před námi řeže do míčku jak Karlovič, to takhle podle všeho vyhovuje. Možná právě z něho vyroste další Agassi. Možná ne.
Určitě však pro to udělá všechno, už jen kvůli jménům, která vidí za sebou na plotu. Na cedulkách je tu napsáno Becker, Borg, Sampras, Agassi, nebo i Korda, Štěpánek. Ti všichni na tomhle kurtu někdy hráli.
Jako on. Proč by je někdy nemohl následovat? Špičkové tenisty tu může kluk se smělými sny vídat často. Někteří z nich v Bradentonu bydlí, v akademii trénují každou volnou chvilku.
Jiní se na Floridě ukazují především před Australian Open, nebo kolem amerických turnajů v Miami, Indian Wells, nebo před US Open. Právě tehdy znamená Bollettieriho akademie ideální místo pro přípravu.
"Počasí je na Floridě stálé v kteroukoliv roční dobu," pochvaluje si Kodat. "Když jsme tady s Nicole chtěli trénovat, tak jsme šli. Něco takového v české zimě nejde. Jak tu jednou jste, můžete používat kompletní vybavení. K ruce jsou i dva borci, kteří dělají videoanalýzy všech možných úderů."
Pokud se právě klepete z lednové středoevropské zimy, opravdu můžete závidět. Mezi palmami je útulný dvůr s bazénem a slunečníky, kam chodí děti na jídlo a za relaxací. Naproti jídelně je místnost se stoly na biliár a další zábavou. A když má někdo radši klid, může si vyjít kolem zahradnického stavení až k romantickému jezírku, kolem kterého se vine udržovaná stezka. Sem tam kolem vás proběhne vyklusávající postava, nebo hlouček v dresech. Žádný div, právě tudy se jde k fotbalovým hřištím. Stačí překonat mokřiny po dřevěném můstku a ocitnete se u nich. Za míčem se tu honí jak kluci, tak děvčata. Dohromady.
"Tohle je v Americe u mladších ročníků normální," říká bývalý československý reprezentant Luboš Kubík, který prostředí akademie moc dobře zná. Jezdil sem na soustředění s týmem Chicago Fire, později jako asistent u fotbalistů amerického olympijského týmu. "Celkově jsem se do akademie podíval pětkrát. Před sezonou se sem sjíždí hodně mužstev americké fotbalové ligy MLS, hrají proti sobě přáteláky."
Na Bollettieriho akademii má však trochu jiný pohled. Podle něj jde v Bradentonu především o byznys, až pak o výchovu talentů. "Je to spíš taková fabrika," tvrdí. "Za vysoké školné podle mě žáci nedostávají tolik, aby z nich jednou opravdu mohlo vyrůst něco nej, nej. Na to je jich tam hodně. Asi není tak úplně možné, aby se jim někdo věnoval zas tak individuálně."
Až přijde krokodýl
Svah za fotbalovými hřišti končí u dalšího jezírka. Často na něm kotví loďka, jedním z doplňkových oborů na Bollettieriho akademii je totiž i rybaření. Zní to divně, ale na jihu USA jde o populární sport, který má dokonce své televizní stanice.
Kdo ví, třeba by díky akademii neudělala kariéru jen Nicole Vaidišová, ale i leckterý z vás, kdo chodí po ránu nalíčit k řece na sumce. Co byste v bradentonském jezírku vůbec mohli chytit? Zajímá mě to, tak z pěšiny vykročím směrem k rybonosné vodě.
"Jen jděte. Zatím budu dávat pozor, jestli někde nejde krokodýl," říká Kodat. Směju se dobrému vtipu. Není to vtip. Kodat se tady už při golfu s nejedním krasavcem potkal.
"Jsou plaší. Ale pěkní mackové. Nikdy jsem k nim nešel blíž, ovšem jsem si téměř jistý, že kdybych k nim vyrazil s golfovou holí v ruce, radši skočí do vody a uplavou." Před sebou mám jezírko, za zády tajemný mokřad schovaný do rákosí. Pozoruje mě z něj něco? Najednou nemám chuť to zjišťovat. Jen pár metrů ode mě cinká zvuk golfové hole o míček, někdo se raduje z povedené rány. Já se radši rychle vracím na cestu.
Rybolov, krokodýli. Beru na vědomí, že i tohle je Bollettieriho akademie. Ještě jednou ji celou projdu, od golfových odpališť až zpátky k budově hlídače. Představuju si Agassiho, jak pozorně poslouchá "starého pána". Šarapovovou, jak z ní mezi servisy roste kráska. Couriera, jenž na sobě maká navzdory nedůvěře všech kolem sebe. Ale i upocené farmáře, kteří tady v tom šíleném floridském horku a dusnu kdysi pečovali o nekonečné řady rajčatových keříků. A kteří se jednou dočkali skvělé úrody a podruhé jen nevděčného suchopáru. Tohle místo je každopádně jen pro dříče.
Dneska jako před sto lety.
