Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bohumil Váňa: Pan velmistr útoku

18 2000
P r a h a - Lidé ho milovali a uznával ho celý sportovní svět. V třicátých letech byl legendou, šťastným dítětem, které všechny poráželo. Bohumil Váňa byl geniálním stolním tenistou, jenž pohnul vývojem hry. Byl také člověkem, jehož energie zmizela ve chvíli, kdy skončila jeho sportovní sláva. Zemřel zatrpklý, chudý a v zapomnění. Bohumil Váňa byl včera vyhlášen nejlepším českým stolním tenistou století. Třináctkrát vyhrál mistrovství světa, dvakrát ve dvouhře, nejprestižnější kategorii. "Byl to pan hráč, takového už nikdy mít nebudeme," řekla Libuše Uhrová, která hrávala v době jeho úspěchů.

Jeho první triumf popsal Ota Pavel v povídce Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový. V roce 1938 na mistrovství světa v Londýně osmnáctiletý Váňa už nebyl nováčkem. V reprezentaci tehdy hrával čtvrtým rokem. Ale stejně. Bez ztráty setu se dostal do semifinále a ke zlatu svedl dva ohromné boje s největšími hráči té doby.

Nejdřív vyřídil maďarského šampiona Viktora Barnu a ve finále i Rakušana Richarda Bergmanna. Teprve tam prohrál první set, ale tím jeho potíže skončily. "Za hodinu se Bergmann panu Váňovi lehce uklání. Váňa vyhrává další tři sety ve fantastickém tempu," píše Pavel. Na světovou scénu vtrhnul nový styl. Váňa vyznává útok.

Drtí své soupeře mocným forhendem i chytrými drop-shoty neboli "kraťasy". Zápas o titul na mistrovství světa je schopen ve zběsilém tempu odvážným útočením rozhodnout během desítek minut. To všechno v době, kdy se mezinárodní zápasy hrávaly dlouhé hodiny. Soupeři prostě často nevěděli, jak na toho druhého vyzrát, a tak jenom zdlouhavě pinkali. Čekali, kdo první zkazí.

Při pražském světovém šampionátu 1936 trvalo tři večery, než se rozhodlo finálové utkání mužských družstev. Na stejném turnaji se hrál úvodní míček zápasu mezi Rumunem Panethem a Polákem Ehrlichem přes dvě hodiny.

Utkání mezi Rumunem Vladonem a Francouzem Haguenauerem bylo po sedmi hodinách hry přerušeno a o vítězi rozhodl los. "Do té doby vládnul Barna se svým bekhendem. Váňa držel pálku tak, že ani bekhendem hrát nemohl, a tak ho obíhal," vzpomíná Uhrová. "Byl bohem vyvolený. U hry myslel." Stolní tenis, to byl pro Váňu celý život. Odmalička trénoval až sedm hodin denně. Klidně jen tak sám piloval údery o zeď.

Měl důležitou vlastnost - při hře se nikdy nevzdával. Dokud zápas neskončil, bojoval o vítězství. "Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli," znělo jeho motto. Také říkával: "Jen jediným míčem se prohrává zápas mečbolem." Jeho genialita ovšem končila se sportem. "Osobnost nebyl, hrál a žil jenom ping-pongem," říká Uhrová.

Kolují o něm úsměvné historky. Jak si jednou první den zájezdu do Polska koupil mrtvou husu a čtrnáct dní ji vozil v kufru. Nebo jak šel oslavit semifinálovou výhru nad Barnou na mistrovství světa 1938 v Londýně. Prý ho našli na kolotoči.

Od padesátých let pracoval, mimo jiné jako dělník při hloubení Letenského tunelu a topič. Žil ve vlastním světě. Když se v roce 1963 v Praze konalo mistrovství světa, stranil se všech oficialit.

Koupil si lístek a ztratil se mezi diváky. Zemřel v roce 1989 v chudobě.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze